Slavná jména trikového světa #5 Ray Harryhausen, legenda stop-motion animace

8 months ago by in Historie VFX, Slavná jména trikového světa Tagged: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Vy, kdo jste minulý týden četli téma zaměřené na nestvůry vytvořené pro Společenstvo prstenu, určitě jste si všimli zmínky o legendárním tvůrci Rayi Harryhausenovi. A jelikož se jedná o postavu, kterou by měl dobře znát každý, kdo se o VFX zajímá, rozhodl jsem se v dnešním tématu vydat do vzdálenější historie a zaměřit se na život a dílo této stop-motion animační legendy.

 


Jak už to tak u velkých osobností filmového světa bývá, i tenhle příběh začal v kině. Psal se rok 1933 a třináctiletý Ray Harryhausen právě s vytřeštěnýma očima seděl v potemnělém sále Grauman Chineses Theatre na Hollywood Boulevard a sledoval, jak se obrovský lidoop zvaný King Kong šplhá na Empire State Building. Narozdíl od ostatních diváků, to, jak strhující příběh dopadne, bylo pro Raye až druhořadé. To hlavní, co mu v ten moment běželo hlavou, bylo: “Jak tohle dokázali natočit?” A jakmile pak po závěrečných titulcích opustil na roztřesených nohou kinosál, bylo mu jasné, že se jeho život od základu změnil.

Posedlost – jinak se to nedalo nazvat. Harryhausen od té chvíle každičkou volnou minutu věnoval pátrání po tom, jak filmaři celé to úžasné stvoření rozpohybovali. Věděl, že v tomhle případě určitě nešlo o herce v kostýmu – na to už měl příliš vycvičené oko a okamžitě poznal, že tady se jednalo o jinou, složitější a dokonalejší techniku. V době, kdy nejenže neexistoval žádný internet, ale i samotné filmové umění bylo pořád ještě víceméně v plenkách,  však shánění informací o speciálních tricích nebyla vůbec jednoduchá záležitost. A kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby se Harryhausen nenarodil přímo tam, kde všechna tahle magie vznikala: ve slunném Los Angeles.

Prvním důležitým krokem bylo nalezení magazínu, kde konečně objevil zmínku o té záhadné technice zvané stop-motion animace. Harryhausenovi stačilo málo, aby princip pochopil a začal s vlastními experimenty. Jeho otec mu tenkrát pomohl zřídit si v garáži malinké studio a s pomocí 16mm kamery začal Ray produkovat krátké animační pokusy s hliněnými postavičkami, které si i sám vyráběl (zdaleka nejraději měl dinosaury). Netrvalo dlouho a měl v zásobě celou sérii ukázek… jen je zatím neměl komu ukázat.

To se ale změnilo, když zjistil, že otec kamaráda ze školy se zná přímo se samotným Willisem O‘Brienem, King Kongovým tvůrcem. Muselo to zabrat spoustu odvahy, nakonec se ale Ray odhodlal a zavolal O’Brienovi přímo do studia MGM. A tak se stalo, že si ho velký tvůrce pozval na schůzku a prohlédl si jeho krátké ukázky, které neváhal zahrnout tvrdou ale podnětnou kritikou. “Nohy toho stegosaura vypadají jako klobásy. Měl bys rozhodně začít studovat to, jak fungují svaly,” byl jeden z mnoha O’Brienových komentářů, které si Harryhausen vzal k srdci. Ještě během studií na střední škole začal docházet na Univerzitu Jižní Kalifornie, kde studoval umění a vše, co mu mohlo dopomoci vylepšit jeho filmové projekty.

Výsledkem jeho snažení byl velkolepý projekt Evoluce. V něm chtěl pomocí stop-motion animace ukázat vznik života na naší planetě – a jelikož se nejvíce těšil na část s dinosaury, začal nejprve s její tvorbou. Na to, že se jednalo o projekt jednoho nadšence v jedné malé garáži za jeho domem na 16mm kameře, je dodnes fascinující sledovat, jak kvalitních výsledků se mu podařilo dosáhnout. I kvůli tomu se mu ale projekt nikdy nepodařilo dokončit – zkrátka na něj neměl čas. Část Evoluce však nakonec posloužila alespoň jako demoreel, který mu zajistil jeho první zaměstnání v branži.

V roce 1940 získal Harryhausen zaměstnání jako animátor na sérii Puppetoon (animační show, která narozdíl od stop-motion displacement animce využívala rozdílně vypadající postavičky pro různé framy akce,tedy  tzv. replacement animaci). Přestože se nejednalo o přesně ten typ animace, kterému se chtěl Harryhausen věnovat, umožnil mu tenhle projekt získat spoustu důležitých zkušeností, které později využil na vlastních projektech. A přišly mu vhod i ve chvíli, kdy ho jeho mentor O’Brien (se kterým zůstal dlouhá léta v kontaktu) v roce 1947 oslovil a požádal ho o spolupráci. Film, který spolu měli vytvořit, se jmenoval Mighty Joe Young – a pro Harryhausena to znamenalo splnění dětského snu.

“Prošel jsem s O’Brienem velkou částí pre-produkce a tvorby animačních postaviček a když pak byl film schválen od RKO, účastnil jsem se i samostatné animace,” vzpomíná Harryhausen*. “Nakonec jsem naanimoval zhruba osmdesát procent akcí Joe Younga, zatímco O’Brien se zaměřil na zbytek a především na supervizi celého projektu.” Po čtrnácti letech od King Konga , během nichž se mladý tvůrce naučil vše potřebné o technologii stop-motion, mohl nyní konečně plnohodnotně sekundovat svému mentorovi. Přišel čas, aby vystoupil z jeho stínu a začal tvořit vlastní projekty.

Techniky, které O’Brien využíval, velmi rychle  zastarávaly. Veškerá herecká akce se odehrávala na zadní projekci, která byla obklopena miniaturními kulisami a malbami na sklo náročnými na tvorbu a čas. Hned pro další film, na který byl Harryhausen najat, bylo obojí nemyslitelné. Scénář pro The Beast from 20,000 Fathoms (1953) byl zkrátka příliš ambiciózní a budget příliš malý. Aby ho bylo možné zrealizovat, Harryhausen (tentokrát už na pozici hlavního animátora) musel improvizovat.

Speciálně pro tento film tedy přišel s postupem, který později nazval Dynamation a který zdokonaloval po celý svůj život. Filmový proces začal natáčením herecké akce ve studiu, během níž herci reagovali na stand-in model bestie (většinou model hlavy na dlouhé tyči). Tento film posloužil jako zdrojový záběr pro Harryhausena. Ten přišel do studia a připravil si animační stůl (viz nákres). Zadní projektor začal promítat natočený záběr na plátno, před které animátor postavil svoji postavičku. Před tuto postavičku poté umístil tzv. foreground matte, která zakrývala místo, kde se na natočeném filmu odehrávala herecká akce. To vše natáčela kamera.

6b0e4504a7a395f13f2df1640adeae44

Obrázek z knihy Special effects: the history and technique

Následovala samotná stop-motion animace, spočívající v náročném posouvání loutky milimetr po milimetru, z jedné animační fáze do druhé, tak, aby její pohyb přesně doplňoval hereckou akci na zadní projekci. Každý frame akce se na kameru – a v této fázi tedy vznikl původní záběr s přidanou loutkou, jehož část byla zakrytá pomocí foreground matte. Když byla animační záběr takto hotový, zbývalo přetočit kameru a projektor zpět na začátek, vyměnit fg matte za tzv. complementary matte (pomocí moderní terminologie – v podstatě invertovaný alfa kanál) a doexponovat zbylou část filmu. Voilà, záběr byl hotov.

Časová omezení Harryhausena rovněž donutila zrychlit proces tvorby loutek. Namísto sáhodlouhého “build-up procesu”, se kterým začal tvůrce původního King Konga Marcel Delgado (spočíval v postupné tvorbě od základové armatury, přes strukturu svalů až po povrchovou vrstvu), rozhodl se vytvářet své postavičky z modelíny, tu posléze pokrýt sádrou a ztvrdlou formu naplnit gumou. Jakmile byla guma upečena, model šlo animovat. Proces byl rychlejší, méně nákladný a umožňoval případné změny modelů v průběhu natáčení. A právě díky této flexibilitě dokázal Harryhausen doručit své trikové záběry včas – a The Beast from 20,000 Fathoms tak mohlo v roce 1953 zažehnout éru “atomic monster” filmů (brzy následovaných Godzillou).

To už se ale Harryhausenova tvorba posunula do jiné oblasti, která mu vydržela až do konce života a která ho navždy proslavila jako jednu z nejvýraznějších tváří trikového světa. Oblasti řeckých bájí a pověstí, která k Rayově fantasy stylu perfektně sedla. Bylo to právě v tomto období, kdy dostal dostatek prostředků a příležitostí na to, aby svůj postup práce dovedl k dokonalosti.

První ze série těchto filmů byl The 7th Voyage of Sinbad z roku 1958 a už zde se ukázalo, jak moc Harryhausenova technika od 40. let pokročila. Stvoření jako kyklop, dvojhlavý sup, čtyřnohý drak či v hada se měnící tanečnice, vše přímo uprostřed live-action záběrů a navíc doplněné o skvělou hudbu legendárního Bernarda Herrmanna (Citizen Kane, Vertigo, Psycho), to vše tenkrát proměnilo toto víceméně béčkové fantasy v dech vyrážející zážitek.

Neuvěřitelných tři a dvacet let trvala zlatá éra Harryhausenovy tvorby. Během té doby dal vzniknout filmům jako Mysterious Island (1961), Jason and the Argonauts (1963), The Golden Voyage of Sinbad (1974) a Clash of the Titans (1981), snímku, díky kterému ho asi všichni známe nejlépe. Diváci se o překot hrnuli do kin a nechodili přitom ani tak kvůli hercům či příběhu, ale aby viděli stvoření, která Harryhausen dokázal nechat ožít na filmovém plátně. Slavný tvůrce se přitom  v průběhu let nikdy nevzdal svých zajetých postupů tvorby, své Dynamation technologie a z gumy zhotovených postaviček. Pouze je zdokonaloval a vylepšoval.

Monstrum z Harryhausenova vrcholného díla - Kraken

Monstrum z Harryhausenova vrcholného díla – Kraken

Jedna technika, kterou v 60. letech zařadil do svého repertoáru bylo klíčování pomocí tzv. sodium vapor procesu. Kvůli ní ostatně také natrvalo přesídlil do Londýna, neboť v Americe na ni měl exkluzivní práva Walt Disney. Postup spoléhal na nasvěcování scény pomoc silných sodíkových světel. Herec se postavil před bílé plátno a světla způsobila, že toto plátno na filmu nabylo nezaměnitelnou nažloutlou barvu, která se nevyskytovala v žádném z RGB kanálů. Díky tomu se dalo herce pohodlně a mnohem dokonaleji vyjmout z obrazu než při použití tenkrát již zajetého bluescreenu.

 

Harryhausen rovněž pracoval na zdokonalení přechodů mezi live-action a animovanými elementy. Ve chvíli, kdy určitý předmět (např. hozené kopí) zmizel za animovaným popředím, animátor ho vytvořil jako model a dodal ho kousek po kousku do scény (kde se zabodlo do stop-motion bestie). Ještě pokročilejší technikou bylo dokreslování na sklo. Skvělým příkladem budiž slavná scéna souboje Jásona a kostlivců – v této sekvenci umístil Harryhausen před scénu sklo, a kdykoliv model kostlivcova meče překryl meč Jásonův, autor zakrytou část pečlivě dokreslil zpět. Tento souboj se stal nejnáročnější trikovou sekvencí tvůrcova života a zároveň vrcholem jeho kariéry. Zabrala mu téměř 5 měsíců intenzivní tvorby, během nichž vyprodukoval průměrně 13 snímků za den.

Technická dokonalost animací a průlomovost postupů byla však jen základem toho, co Harryhausen skutečně dokázal. To, čím skutečně převyšoval ostatní animátory té doby, byla mistrnost jeho charakterizace. Jako nikdo jiný před ním dokázal svým výtvorům vtisknout život,  dát jim osobnost. Většinou se jednalo o drobné detaily, jako třeba způsob jakým stvoření opatrně našlapovalo, jak se před každým pohybem rozhlíželo okolo sebe či jaké pohybové “nedokonalosti” mu vtisknul. Každé nicméně bylo něčím výjimečné, něčím nezapomenutelné.

Kuriózní přitom je, že postupy vzniku některých Harryhausenových záběrů jsou dodnes nejasné – a velký tvůrce si je pravděpodobně vzal s sebou do hrobu. “Nikdy neodhaluji všechna svá tajemství,” říkával rád novinářům. “Když kouzelník prozradí svá tajemství, nikoho pak už nezajímají…” Je možné, že právě proto jeho triková díla dodnes ohromují často daleko víc než “dokonalé” CG výtvory současnosti?

 

* RICKITT, Richard a FOREWORD BY RAY HARRYHAUSEN. Special effects: the history and technique. New York, NY: Billboard Books, 2007. s. 156

 


Celá série Slavná jména trikového světa

Podobné články

Freelance filmař, trikař a grafik. Cinematic Designer ve Warhorse Studios. Redaktor časopisu Pixel a tvůrce VFXcz.