Rogue One VFX – digitální herci a jeden sarkastický droid

10 months ago by in VFX články Tagged: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Přestože jsme se v reálu nikdy nepotkali, mám k režisérovi Garethu Edwardsovi blízký, skoro až osobní vztah. Stejně jako v případě Christophera Nolana, i vzestup tohoto tvůrce jsem sledoval už od úplně prvních filmů, které vytvořil. Jeden z nich, BBC dokument Attila the Hun, do značné míry ovlivnil to, kam se vydal můj vlastní tvůrčí vývoj. Moment, kdy jsem se dozvěděl, že film, jenž můžete vidět krásně shrnutý v tomto breakdownu, je dílem jediného člověka, který se na pět měsíců zavřel do svého bytu a vytvořil všechny efekty sám (z velké části v After Effects), byl jedním z klíčových bodů mé začínající kariéry. Dalším zlomem byla chvíle, kdy ten samý člověk vypustil tento tutoriál, kde všechny své postupy osvětlil.

Dá se tedy říct, že Edwardse vnímám jako svého trikového mentora, a právě proto mu s každým jeho filmem neuvěřitelně držím palce. Oznámení, že se má zhostit tvorby prvního Star Wars spin-off movie byla pro mě novinkou, ze které jsem skákal nadšením, zvlášť po jeho podařené Godzille. V celé Star Wars sérii jsem se zatím totiž nedočkal toho, po čem jsem opravdu toužil. Temného a špinavého válečného filmu, který nebude brát tenhle universe jako pohádku ale jako reálný svět, kde Impérium není reprezentováno směšně neschopnými stormtroopery, nýbrž všudypřítomným strachem a drtivým stiskem intergalaktické despocie. Přesně takový film jsem od Rogue One očekával. A přesně takový film jsem dostal.

To, nakolik se mi líbil, se můžete dočíst na konci tohoto článku. Důležité nyní je, že co se vizuálu týče, Gareth Edwards dokázal za pomoci ILM a několika dalších VFX firem vytvořit dílo, které je trochu jiné, než jak jsme Star Wars znali z moderní doby. Pryč jsou Lucasovy barvičkovité eskapády – Rogue One ctí originál tak, jak jen to je možné. A spolu s touto poctou osmdesátkové sci-fi klasice přináší i jedny z nejlepších triků tohoto roku. Navrch přitom přidává solidní porci odvážných kroků, v čele s digitálními herci a fotorealistickým droidem.

Gareth Edwards při režírování Rogue One, Alan Tudyk v roli K-2SO vlevo za ním

Gareth Edwards při režírování Rogue One, Alan Tudyk v roli K-2SO vlevo za ním. Že je fanoušek je vidět už z režisérova trička…


Guy Henry v roli Petera Cushinga

tarkin-vfxcz

Původní záměr je zřejmý – propojit starou trilogii s Rogue One nejenom skrz zobrazení známých vesmírných lodí, míst a robotů, ale i za pomoci postav, které se ve filmu objeví. K různým ikonickým jménům původní trilogie přitom filmaři přistoupili různým způsobem. Darth Vader se objeví ve svém slušivém černém kostýmku a s hlasem Jamese Earla Jonese, jako by těch 40 let ani neuplynulo. Mon Mothma je ztvárněna herečkou Genevieve O’Reilly, která velmi zdatně sekunduje za původní Caroline Blakiston, a Jimmy Smits se opět postavil do své role senátora Baila Organy z nové trilogie. Pak zde ovšem byl i problém v podobě těch, které nebylo tak snadné nahradit – admirál Tarkin (ikonický Peter Cushing zemřel v roce 1994) a mladá princezna Leia (Carrie Fisher už v době natáčení nemohla hrát svoji mladší roli, její pohyby a stavba těla byly odlišné). Tvůrci z ILM si nicméně byli jisti tím, že dokáží využít nejnovější technologie k tomu, aby obě postavy přivedli na plátno.

Všechna kontroverze stranou – můj názor je ten, že i když mají před sebou digitální herci ještě dlouhou cestu, Rogue One je důležitým milníkem v jejich vývoji. Zatímco CG Arnold Schwarzenegger z Terminator Genisys mě neuvěřitelně zvedal ze sedačky kdykoliv se jeho obličej začal pohybovat, digitální Peter Cushing ve mně v kině způsobil o mnoho lepší reakci: „Je to…? Nebo není to…? Ale vždy on je mrtvý, ne? No, určitě je digitální. Ale… docela dobře digitální!“ Nyní, když na výsledek rekonstrukce hercovy tváře koukám v breakdownech, vidím už všechny nedokonalosti animace, drobné detaily očí a vrásek okolo tváře, které ještě nejsou úplně dokonalé. Víc než jakákoliv otázka realismu mi nicméně přijde hlavní to, že digitální Grand Moff Tarkin nijak nevytrhával z děje, že laikové si často vůbec ani nevšimli, že jde o CG, a že byl do filmu zapracován poměrně nenásilně, ne jako nějaká technologická atrakce.

V ILM začali výběrem člověka, který se měl do role Petera Cushinga postavit na filmovém place. Volba byla poměrně jasná – jeho zástupcem se stal Guy Henry, herec, který nejenže je svým vzhledem a stavbou těla podobný Cushingovi, ale zároveň ho uměl svým výkonem velice dobře napodobit. V průběhu natáčení Henry nosil nasazenou performance capture aparaturu, která neustále trackovala jeho pohyby a mimiku celé jeho tváře. Jakmile bylo hotové performance capture jetí, herec zahrál svůj výkon znovu, tentokrát už bez aparatury, pro lepší zachycení jeho přirozeného vzhledu. Henryho hlas se tvůrci rozhodli zachovat, protože byl rovněž velmi blízko tomu, jak zněl v Nové naději Peter Cushing.

vfxcz_rogueone_henry

Role zesnulého Cushinga se zhostil herec Guy Henry, který pečlivě nastudoval jeho herecký projev

vfxcz_rogueone_tarkin_cushing

Henryho tvář  a herecký výkon byly převedeny na digitální model Cushingovy tváře

John Knoll popisuje následný digitální proces jako „super high-tech a neuvěřitelně náročnou variaci na tvorbu filmového make-upu“. Tvůrci vzali tvář Guye Henryho a veškerá data, která získali na place, převedli na digitální sken Henryho tváře. V ten samý moment už měli připravený i sken Cushinga, který získali díky filmu Top Secret! z roku 1984. Právě pro ten totiž tenkrát vznikl perfektní sádrový odlitek hercova obličeje, který v ILM zrekonstruovali jako CG model a přidali mu textury získané z četného fotografického materiálu.

Další fází bylo vzít zdigitalizovanou animaci Henryho tváře a převést ji na Cushingův model. V ideálním světě by se tato data prostě vzala a přilepila na druhou tvář, kde by perfektně fungovala. Vzhledem k tomu, že stavba a rozložení klíčových obličejových bodů byla u obou herců rozdílná – a že i drobounké odlišnosti znamenají obrovský rozdíl – Henryho herecký výkon na Cushingově obličeji zkrátka nefungoval. Od té chvíle tedy byla řada na ILM tvůrcích v čele s Halem Hickelem (animační supervizor) a Paulem Giacoppou (supervizor digitálních charakterů), aby se do nejdrobnějších detailů naučili to, jakým způsobem probíhala mimika na tváři zesnulého herce a tyto detaily ručně naanimovali přes Henryho výkon. Vzali veškeré reference, které měli, od čistého hereckého výkonu Henryho až po filmový výkon Cushinga z Nové naděje a krůček po krůčku, často frame po framu, upravovali pohyby obočí, vrásek okolo očí, dokonce i typické pohyby Cushingova horního rtu při vyslovování konkrétních hlásek.

Tvůrci z ILM nakonec došli k poznání, že se při takovém typu práce nedá dogmaticky řídit tím, aby si herec byl dokonale podobný, spíš jde o to, aby vypadal co nejrealističtěji. Ve chvíli, kdy určité detaily typické pro reálného Petera Cushinga stály v cestě tomu, aby na plátně vypadal uvěřitelně, musela jít věrnost originálu stranou a realismus převzal otěže. Podobně tomu bylo i v případě nasvětlování hercovy tváře – kdykoliv začali tvůrci experimentovat se stejným nasvícením, jaké bylo k vidění v Nové naději, CG Tarking si začal být víc a víc podobný. Problém vězel v tom, že způsob svícení na Rogue One byl poněkud jiný. Tím pádem se trikaři museli přizpůsobit spíše Edwardsově díle a obětovat přitom malou porci vzhledu, jaký známe z původního Star Wars…

Alan Tudyk a jeho alter-ego K-2SO

Tam, kde měly digitální postavy Leii a Tarkina ještě své mouchy, byl digitální droid K-2SO bez přehánění dokonalým výtvorem trikové produkce. Během sledování filmu jsem samozřejmě věděl, že jde o CG model. Tak nějak jsem ale myslel, že ILM volili podobné postupy jako při tvorbě BB-8 a že K2 je v záběrech nějakým způsobem umístěn jako reálná loutka. Nikoliv. V naprosté většině záběrů jde o komplet digitálního droida, v jehož roli stál herec Alan Tudyk navlečený do mocap kostýmu na vysokých nohách. A ačkoliv trikaři samozřejmě měli k dispozici loutku K2 v reálné velikosti, tato daleko častěji sloužila jako reference spíš než jako základ vizuálního efektu.

Gareth Edwards při navrhování K2 chtěl, aby design respektoval tradici Star Wars robotů, kteří většinou nebyli vůbec antropomorfní (R2D2, BB-8), a když ano, neměli obličeje na nichž by byla vidět jakákoliv mimika (C3PO). Klíčovým prostředkem vyjádření měl být robotův hlas, pro který se herec Tudyk hodil dokonale, doplněný o pohyby a gesta.  Ty byly dílem animátorů z ILM vedených animačním supervizorem Halem Hickelem.

vfxcz_rogueone_tudyk

vfxcz_rogueone_previz

vfxcz_rogueone_k2so_final
Trikaři nejdříve experimentovali alespoň s přidáním nenápadných robotických víček, jež by mohli využít k zpřístupnění větších výrazových možností v droidově výkonu. I ta se nakonec ukázaly být jako příliš expresivní, až téměř komiksové. Nakonec tedy K2 zůstala pouze rotace očí, se kterou si autoři museli vystačit, aby přetvořili Tudykův úžasný komediální výkon. To, plus droidovy pohyby rukou, byly často jediné nástroje, které měli k dispozici – a využili je maximálně. Došli dokonce tak daleko, že každý pohyb hercových očí byl přímo převeden na droida, což skvěle podpořilo klíčové komické momenty. Kromě toho se pak zaměřili na vystižení jeho lhostejného a do značné míry rezignovaného charakteru, který zachytili především skrz jeho neustále nahrbenou pózu a ruce visících téměř bezvládně podél těla. Hrát si s takovými detaily byla prý pro animátory neuvěřitelná zábava.

ILM dali herci skvělé možnosti už před natáčením. Měli už totiž droida vymodelovaného a narigovaného poměrně brzy, a tak si jednoho dne pozvali Tudyka k sobě do motion capture studií. Tam ho oblékli do mocap oblečku, aby se okamžitě mohl vidět v podobě K-2SO na velkých pre-comp obrazovkách, jež byly rozmístěny okolo setu. Trikaři vzali data z probíhajícího hercova mocapu, okamžitě je re-targetovali na droidovo tělo a voilà, náhled animace byl hotový. Tento postup byl prý ideální k tomu, aby Tudyk mohl prozkoumat svoji roli, vyzkoušet si ještě před natáčením, jaké pohyby na modelu K2 fungují a jaké ne. Téměř jako by si zkoušel reálný kostým.

Díky tréninku, který Tudyk odvedl v  mocap studiu, pak svoji roli dokázal dokonale zvládnout přímo na natáčení, kde už neměl žádný náhled toho, jak pohyby jeho digitálního já vypadají. Animátoři tak trochu počítali s tím, že množství hercových akcí budou muset posléze ručně přeanimovat, nakonec je však prý komik mile překvapil a většina toho, co je ve filmu vidět, je dost blízké tomu, co herec skutečně zahrál. Během natáčení se prý perfektně naučil chodit a běhat na chůdách, a tam kde je nebylo možné použít (třeba ve scénách na Scarifu, kde se brodil vodou), nosil aspoň postroj, na kterém byla v korektní výšce umístěna droidova hlava, aby ostatní herci věděli, kam koukat.

Získávání motion capture dat probíhalo pomocí jedné kamery iMocap doplněné o dvě witness kamery, ze kterých pak v ILM sestavili celý herecký výkon ve 3D. Nejde prý o tak technologicky čisté řešení jako v případě klasického mocapu, pro Edwardsův nepředvídatelný způsob točení šlo však díky jeho flexibilitě o ideální nástroj. Kromě toho samozřejmě na každé filmové lokaci vytvořili trikaři detailní HDR snímek pro následné svícení. Tvorba robota během postprodukce obnášela i obrovské množství rotoscopingu a retuší, čímž se zajistilo odstranění Alana Tudyka ze záběrů a zaměnění za jeho digitální alter-ego.

Při animování chůze a běhu droida byly samozřejmě určité rozdíly mezi tím, co předváděl herec a co bylo později vidět na plátně. Důležitou odlišností byla především délka spodních částí nohou a rukou, což je prý problém, se kterým se animátoři neustále potýkají. Kdykoliv totiž designeři navrhnou postavu, která má mnohem delší předloktí a lýtka, než jak tomu je u lidí, nastanou nutné změny při umístění kloubů a tím pádem se změní i styl pohyb. Z toho důvodu byla nutná poměrně velká porce práce při re-targetování pořízených animačních dat na droidovo tělo a odstraňování typického pohupování, které se děje ve chvíli, kdy se herec pohybuje na chůdách.


Komentář k filmu

Bez vytáček se přiznám, že Rogue One je pro mě film, který měl jen jedinou chybu – charaktery. Nejde o to, že by byly špatné, naopak, měly obrovský potenciál. Ale vzhledem k tomu, že jsem se o nich ve filmu téměř nic nedozvěděl, že jsem (s výjimkou hlavní hrdinky) neměl příběhové pozadí a mnohdy tedy ani důvod se o ně obávat, bohužel pro mě celý tento válečný Star Wars film vyzněl trochu…nevýrazně. Pokud bych měl nicméně srovnávat s Epizodou VII, jsem rozhodně z Rogue One nadšenější z filmu J.J.Abramse, a to především proto, že zatímco ve Force Awakens mě některé prvky vyloženě naštvaly (ubrečený Kylo Ren, naprosto zpackaná smrt Hana Sola, digitální záporák Snoke atd), v Rogue One šlo spíše o lehký pocit nenaplněného potenciálu, často přehlušený skvělou atmosférou a úžasnou vizuální stránkou.

A co se toho vizuálu týče, musím se přiznat, že si pořád nejsem jistý, jakému filmu bych vlastně letos toho trikového Oscara dal – jestli The Jungle Book nebo Rogue One. Protože to, co tvůrci z ILM předvedli, mi skutečně vyráželo dech každým framem své technické preciznosti. A nemluvím zde jen o digitálních hercích, kteří byli zdaleka nejslabší VFX část filmu. Jde hlavně o dechberoucí vesmírné bitvy, krásné záběry na Hvězdu smrti, neuvěřitelně přesně zachycený „feel“  triků původní trilogie, o dokonalého droida K-2SO, kombinaci praktických a digitálních triků a množství dalších vizuálních pošušňání, která mě při sledování díla Garetha Edwardse bez ustání posílala čelist do klína. Je to film plný nevyvážeností? Ano. Dá se přesto říct, že se povedl? Podle mého rozhodně!

Celý můj komentář můžete vidět v tomto podcastu


Tento článek je pouze zkrácenou verzí rozsáhlého povídání o Rogue One z nové VFXcz knihy TRIKOVÉ FILMY ROKU 2016. Dočtete se v ní jak o tvorbě digitální princezny Leii, tak o Hvězdě smrti, nových AT-AT, obrovské důležitosti previzu či vesmírných bitvách z Rogue One, ale i o jedenáctce dalších průlomových filmů uplynulého roku.


Breakdowny

 

 

 

 

Podobné články

Freelance filmař, trikař a grafik. Cinematic Director ve Warhorse Studios. Redaktor bývalého časopisu Pixel a tvůrce VFXcz.

  • Adriána Rybárová

    Super, díky! 🙂

  • Tom Novotný

    Opět skvělý článek, těším se na knihu! 🙂