Novoroční zamyšlení: Kde leží “úspěch”?

1 year ago by in Inspirace Tagged: , , , , , , , , , , , , , ,

Začátek nového roku bývá tou dobou, kdy se rádi zamýšlíme nad tím, jakým způsobem se to vlastně pachtíme  to nekonečně zajímavou, srandovní, náročnou, nelítostnou a neopakovatelnou štrekou zvanou život. A ne jen tak ledajaký život. “Náš” život. Přemítáme nad tím, zda jsme toho v tom uplynulém roce udělali tolik, kolik jsme chtěli (většinou ne) a dáváme si předsevzetí, která tu bilanci mají nějakým způsobem vylepšit (většinou ne).

Nemám rád novoroční předsevzetí. Myšlenka, že první den v novém roce je nějakým způsobem speciální, že se nějak záhadně jedná o správnou dobu na změnu života, mi přijde směšná. Jde svým způsobem o jakýsi umělý konstrukt naší doby, asi jako přesvědčení, že každý musí sledovat zprávy a každý musí umět řídit auto.

Věřím, že životní změny by neměly přicházet z externích popudů. Neměli byste je dělat jen proto, že někdo někde řekl, že na Nový rok je dobré si dát předsevzetí. Skutečné změny musí vzejít z vás a vašich niterných tužeb, z hlubokého přesvědčení, že něco ve vašem životě není tak, jak má být. Mohou přijít kdykoliv, na Velikonoce stejně jako na letní dovolené – a měli byste je uvést do praxe okamžitě v momentě, kdy si uvědomíte jejich nutnost.

A přesto, že jsem přesně tohle věděl už dlouhá léta, stejně jsem se podle toho nechoval…


 

Během posledních několika měsíců se se mnou myslím udála celkem zásadní interní změna. Nepřišla zničehonic, spíše se tak nějak sama od sebe vyvíjela. Myslím, že začala zhruba okolo té doby, kdy jsme napsal článek “Nepracujte tak tvrdě” a dokončila svůj zrod v posledních několika dnech (především i díky poslechu tohohle výtečného podcastu). Myšlenka, kterou vám chci sdělit, není nová a vsadím se, že mnozí z vás ji už mnohokrát slyšeli, ať už v té či oné formě. A přesto si nemyslím, že bych si ji kdy uvědomil v celém jejím rozsahu – a že mnozí z vás jsou na tom podobně.

Můj život se ještě před rokem dvěma točil okolo dvou zásadních věci: mé kariéry a mých vztahů. Pomyšlení, že selžu ve své práci, bylo nesnesitelné. Představa, že bych se svými činy protivil někomu ze svého okolí, mě naplňovala hrůzou. Chtěl jsem být šťastný a z hloubi své duše jsem věřil, že to štěstí tkví v tom, že budu obdivován ve své profesi a oblíben svým okolím. Ideální den jsem si představoval jako ten, kdy bych v práci odvedl skvělý výkon, vydělal spoustu peněz a pak šel do společnosti a opájel se komplimenty. Úspěch byl jako trofej. Trofej, kterou jsem od ostatních chtěl brát pořád dokola.

A pak do mého života začalo oboje přicházet. Obě ty dvě vysněné mety se konečně stávaly realitou a zdálo se, že když dělám všechno jak nejlépe dokážu, můžu si je užívat pořád dokola, ve stále větší míře. Jenže tady byl jeden problém. Já si je vůbec neužíval. Když se mi začala zvyšovat hodinová sazba, nic to pro mě neznamenalo. Když jsem si začal kupovat drahé věci, neměl jsem z nich vůbec žádnou radost. Když jsem viděl nadšené reakce na mou práci, necítil jsem žádnou skutečnou hrdost. Když za mnou poprvé začali chodit lidé, kteří mě chtěli sami od sebe poznat, cítil jsem jen rozpaky.

Nejdříve jsem nevěřil a dál pokračoval v zajetých kolejích. Když se nic nezměnilo, bůhví proč jsem zkusil zintenzivnit svoje snahy – třeba když toho bude víc, bude to lepší, říkal jsem si. (Zajímavé, ty blbosti, co nás někdy napadnou…) Opak byl pravdou. Reagoval jsem tedy jediným způsobem, jaký mě v zoufalství napadl – přestal jsem se v práci snažit a začal jsem lidi odpuzovat. To se bohužel (logicky) ukázalo jako ještě horší volba.

A pak, chycen mezi dvěma extrémy s nespokojeností na obou stranách, jsem si to konečně uvědomil. Můj přístup naprostého nasazení a snahy v každé oblasti mého života byl naprosto správný. Špatné bylo pouze to, na co jsem se v životě rozhodl zaměřit.

Ve své (naprosto přirozené) touze po štěstí jsem totiž neustále hleděl ven. Neustále jsem zíral na to, co o mé práci píší na internetu, bez přestávky jsem hledal pozitivní reakce, abych mohl být aspoň na chvíli šťastný. Kdykoliv jsem pak natrefil na negativní ohlasy, začal jsem se stresovat. Co když si o mě někdo řekně něco špatného? Co když už mě nenajmou? Co když už se se mnou nebudou chtít bavit? Jako zaseklá gramofonová deska, neustále mi hlavou táhly takové otázky. A v průběhu toho všeho jsem úplně zapomněl sám na sebe.

Co vám lidé z tohohle byznysu odpoví, když se jich zeptáte na definici úspěchu? Dříve by to většinou bylo “hodně peněz”, i když tohle přesvědčení už dnes přeci jenom slábne. Místo toho se ta definice transformovala v něco jako “hodně klientů”, “hodně úspěšných projektů”, “hodně pozitivních recenzí”, “hodně přátel”, “hodně konexí” atd. Takže vlastně pořád to samé, jen v jiné podobě.

A co se stane, když někdo, kdo má “hodně peněz”, “hodně pozitivních recenzí”, “hodně přátel”  atd. vezme jednoho dne do ruky pistoli a vystřelí si mozek z hlavy, protože už svůj život dál nemůže snést? Nazvali byste ho úspěšným člověkem?

Jak jsem řekl, mé uvědomění toho, kde leží můj problém, se nezrodilo okamžitě. Myslím, že za něj vděčím nespočtu přečtených knih, kvantům poslechnutých podcastů, stovkám přečtených blogových příspěvků a poznatkům z takových aktivit jako bojová umění, meditace, tančení a sport. Všechno totiž po čase začne zapadat dohromady. Hlavně dělejte to, co milujete, radí snad všichni životem ostřílení učitelé. Když chcete potěšit všechny, nepotěšíte nikoho, ani sami sebe, říkají jiní. Když přestanete přemýšlet o tom, jak u toho vypadáte, začnete u toho vypadat mnohem lépe, říkají taneční instruktoři. Oprostěte se od svého okolí a vraťte se sami ke svému centru, je jeden z důležitých konceptů bojových umění i meditací.

Trvalo mi to dlouho, ale pak jsem konečně pochopil: moje pozornost byla zaměřena ven. Celou svou existencí jsem se neustále rozhlížel po svém okolí a nasával jejich reakce, řídil se jejich ohlasy, byl ovlivňován vnějšími náladami. Místo toho jsem se měl zaměřit dovnitř. Na sebe samého.

Úspěch totiž neleží tam někde venku. Leží uvnitř každého z nás.

Rozdíl mezi vnější a vnitřní motivací je zdánlivě nepatrný. Důsledky jsou ale obrovské… Když pracuju na projektu, mám pracovat proto, že nechci dělat nic jiného, ne proto, že mi to někdo nakázal. Když svoji práci dělám dobře, dělám to proto, abych naplnil své vlastní hodnoty, ne abych dostal přidáno. Když se chovám určitým způsobem, mám se tak chovat proto, protože mě to naplňuje, ne proto, že se to ode mne očekává. Když s někým trávím čas, má to být proto, protože mě jeho společnost činí šťatným, ne proto, že nechci zranit jeho city.

Ačkoliv to tak může z předchozího textu působit, nemluvím k vám z pozice nějakého osvíceného mnicha (:-D), co už všechno zná a všechno ví. Právě naopak – stojím na samém začátku, protože “uvědomění” je vždycky jen prvním krokem. Vůbec nevím, kam mě tohle nové přesvědčení vezme, ale přesto jsem se rozhodl napsat tenhle dosti osobní článek. I když totiž nevěřím v novoroční předsevzetí, náhodou se stalo, že mi vše došlo okolo Silvestra – a když už si všichni dávají ty nesmyslná pravidla, která chtějí v následujících měsících dodržovat (pravidla, jejichž motivace je stejně většinou jen externí validace), chtěl jsem přispět jedním, které má myslím skutečně smysl:

 

Zkuste v tom příštím roce neměřit svůj “úspěch” na to, nakolik jste naplnili očekávání ostatních. Koukejte spíš na to, jak jste byli spokojeni sami se sebou.

P.S. Pokud vám tahle myšlenka není cizí (ale pozor, to, že jste ji někde četli na obrázku, neznamená, že jí skutečně rozumíte), pak omluvte tuto dlouhou úvahu. Musel jsem ji napsat… protože mě to udělalo šťastným 😀

 

quote-the-real-opportunity-for-success-lies-within-the-person-and-not-in-the-job-zig-ziglar-51-82-82

 

P.P.S. Ještě jednou bych rád připomněl, ať nezapomenete hlasovat v tradiční anketě :-)Moc si vážím vašich odpovědí!

Podobné články

Freelance filmař, trikař a grafik. Cinematic Director ve Warhorse Studios. Redaktor bývalého časopisu Pixel a tvůrce VFXcz.

  • Marek Huňař

    Velmi inspirativní článek, ale nejspíš si ho budu muset přečíst ještě alespoň dvakrát, abych mu plně porozuměl.

  • Samuel Briškár

    Martin, delo! Presne rovnaké otázky riešim už niekoľko rokov. Mne značne pomohla kniha http://goo.gl/6DVqma a podobné úvahy… Držím palec a teším sa na podobné insighty! 🙂