Jak vznikal Jurassic Park #1: O nadčasových vizuálních efektech

3 years ago by in Historie VFX Tagged: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Každá generace filmových snílků má nějaké to dílo, které se navždy zapíše do srdcí mladých tvůrců. Dílo, díky kterému se z vyjevených dětských diváků stávají budoucí tvůrci filmů.  Ať už režiséři, scénáristi, kameramani, osvětlovači, či trikaři – ti všichni se často shodnou na určitém snímku, u kterého s nostalgií mohou říct “Přesně tenhle film mě přivedl k filmařině.”

Dost možná to začalo už s Georgem Meliésem a jeho báječnými trikovými kraťasy ze začátku 20. století. Neméně vlivný byl i první animovaný charakter Gertie the Dinosaur (1914), na kterého samozřejmě navázal Steamboat Willie (1928), kde Disney prvně předvedl Mickey Mouse. V roce 1933 otřásla světem premiéra King Konga a noví a noví tvůrci, hladoví po ztvárnění svých fantazií, se pouštěli do řemesla.

winsor_mccay___gertie_the_dinosaur_by_morteneng21-d75slyy

Gertie the Dinosaur od Winsora McCaye na Youtube: http://youtu.be/lmVra1mW7LU

 

Ray Harryhausen okouzlil celou generaci tvůrci se svými stop-motion výtvory. Zde scéna z Jason and the Argonauts: http://youtu.be/MOZK4MiIMZM

Ray Harryhausen okouzlil celou generaci tvůrci se svými stop-motion výtvory. Zde scéna z Jason and the Argonauts: http://youtu.be/MOZK4MiIMZM

Wizard of Oz (1936) byl inspirací pro generaci 30. a 40. let, japonská Godzilla pro léta 50. a stop-motion triky Raye Harryhausena zase pro tu následující.  The 7th Voyage of Sinbad, Jason and the Argonauts a především Clash of the Titans okouzlily nespočet budoucích animátorů a tvůrců speciálních efektů. O deset let později se do srdcí všech zapsalo Star Wars od George Lucase, o němž snad ani netřeba mluvit. Následovaly další a další nezapomenutelné kousky, od Raiders of the Lost Ark (1981), E.T. the Extra-Terrestrial (1982), Aliens (1986), Who Framed Roger Rabbit (1988) či Terminator 2: Judgment Day (1991). Každé desetiletí zkrátka mělo díla, která inspirovala, okouzlovala a vzbuzovala vášeň, jenž se často proměnila v životní poslání.

Stejně tak tomu bylo i v roce 1993, kdy Steven Spielberg dokončil Jurassic Park.

Film, který jsem jako pětiletý hltal v kině, jako desetiletý na VHS a o deset let později v digitální podobě – a který ani po té dlouhé době neztratil nic ze svého kouzla a formální dokonalosti. Díky němu k vám nyní mluvím z pozice tvůrce vizuálních efektů. A právě proto jsme si ho vybral jako první historické dílo, jehož tvorbu na VFXcz rozeberu.

 


 

Nejdříve si ale dáme…

Krátké zamyšlení nad nadčastovostí efektů Jurského parku a stavem VFX v současné kinematografii.

 

Na Jurském parku se dá totiž krásně ilustrovat, co je špatně s trikovými filmy dneška. Mnozí tvrdí, že dnešního diváka už nic neohromí, protože už všechno viděl. Tenhle argument mi přijde směšný. Jen zástěrka pro fakt, že mnozí filmaři ztratili soudnost a prostě cpou VFX všude, v domnění, že čim víc to bouchá a řve, tím je to lepší. Peter Jackson tak hyzdí tvář Středozemě svými bezduchými digitálními výtvory v adaptaci Hobbita, James Cameron zapomíná na důležitost kvalitního příběhu v přebarvičkovaném Avatarovi a Michael Bay… ne, o něm snad ani mluvit nechci.

Co mají tyhle filmy společné? Triky jsou v nich na plátně neustále. Nejenže režiséři naprosto ztratili smysl pro jejich dávkování, oni je už prostě dávkovat přestali a spoléhají se na to, že modernímu divákovi nahradí zážitek z takových blbostí jako: zábavně se rozvíjející příběh, zajímaví hrdinové, zápletka, která nás vtáhne, dějové vyvrcholení a úžasný pocit prožitého zážitku při ubíhajících titulcích. Pff, kdo by takové podružnosti dneska ještě chtěl, že? Stačí, že tam je hodně explozí.

 

jurassicpark_wallpaper_01

 

A teď si vezměte Jurský park: uvěříte mi, když vám řeknu, že dinosaury v něm uvidíte jen 14 minut?

Z toho jen 4 minuty jsou to digitální výtvory. Já sám tomu nevěřil a to jsem ten film viděl snad stokrát. A přiznám se, že bych těch 240 sekund vždy a s chutí vyměnil za kterýkoliv produkt výše zmíněného moderního VFX hnoje (omlouvám se za silná slova všem trikařům, kteří na filmech jako Hobbit či Transformers pracovali – vy za to nemůžete, děláte skvělou práci… jen vám ji kazí režiséři, střihači a zdaleka nejvíce producenti).

Je neuvěřitelné, jak málo se do Jurského parku zakousl zub času. Nesejde na tom, že autoři věděli, jak si při jejich tvorbě co nejvíc pomoct a trochu zašvindlovat – většina záběrů s CG dinosaury se proto odehrává za horších světelných podmínek či jsou rozmlženy motion blurem nebo zčásti zakryty okolním prostředím. Jde o to, že to vlastně ani není švindlování, nýbrž velmi dovedná taktika, jak skrýt nedokonalosti a vypíchnout to, v čem si autoři byli jistí. Cíl? Aby ani jediná drobnost nekazila zážitek z iluze.

Jaký úžasný to je rozdíl třeba právě proti poslednímu Hobbitovi, kde sice máme dokonale vypadajícího draka, úžasně technicky zvládnuté skřety a nesmírně detailní prostředí Lake Town, ale každou chvíli je naruší odporný efekt typu Legolas skákající po bortící se budově  či digitální Billy Connolly v roli trpasličího krále Daina, jehož CGI tvář se autoři raději pokoušeli (neúspěšně) skrýt. Výsledkem je, že ať už film obsahuje jakkoliv kvalitní assety, ve výsledku mi zanechává jen zvláštní rozblemcanou pachuť na jazyku. Tvůrci přitom počítají s tím, že diváci si toho už ani nevšimnou, protože se to stalo tak nějak zvykem.

V roce 1993 to bylo jiné, každý efekt měl ve filmu své místo.

Pokud by některý ze záběrů selhal, jako by s ním selhalo i celé dílo, trikaři si proto byli zatraceně jisti tím, co do filmu vůbec dávají. ILM tenkrát dláždili cestu dalším generacím CGI tvůrců a nastavit špatný standard pro ně bylo nemyslitelné. A jelikož si toho nějakým způsobem byli vědomi i producenti, dostali digitální mágové tolik času a prostředků, kolik potřebovali, aby byl výsledek tak bezchybný, jak to jen bylo tenkrát možné.

 

jurassicpark_wallpaper_03

 

To nejdůležitější ze všeho, ono jádro pudla, okolo které se celá záhada točí, je ale fakt, že:

 VFX byly tenkrát plně podřízeny kvalitnímu obsahu

Ještě jednou zdůrazním: efekty se točily okolo příběhu ne příběh okolo efektů. Bylo to kvůli filmovým postavám jako Allan Grant (Sam Neill), Ian Malcolm (Jeff Goldblum) a John Hammond (Richard Attenborough), proč jsme se do těch animatronicko-digitálních prehistorických stvoření tak zamilovali. Bylo to skrz jejich ryzí lásku a živé a přesvědčivé emoce, proč nám dinosauři ožili před očima. A proč jsme je milovali i ve chvíli, kdy šli hrdinům po krku.

Jsem přesvědčen, že třeba Transformers měli úplně stejný potenciál na to, abych je začal zbožňovat. Filmy se shodují v mnoha ohledech: máme zde obrovská, elegantní stvoření, která vzbuzují úžas už  jen při pohledu na ně. Máme tu postavy, které tahle stvoření obdivují a jsou tedy schopni zprostředkovat ten obdiv i nám, divákům. Máme zde kvalitní digitální vizuál a skvělý hudební doprovod. Protože jsem ale vše sledoval očima uječeného Shii Labeoufa a jeho plastelínových přítelkyň (o přitroublém Wahlbergovi ani nemluvě), postav, jejichž chování a pohnůtkám jsem často ani zbla nevěřil, tenhle potenciál byl naprosto promrhán. A protože do mě byli Transformeři ládováni neustále a bez špetky citu pro gradaci, kýžený efekt se nedostavil.

Triky zde neslouží k jen k zviditelnění díla, k lepší prodejnost či k nesmyslnému zakrytí emocionální prázdnoty. Je tomu naopak – existují proto, aby divákovy emoce podpořily. Jsou skvěle skloubeny s animatronickými loutkami, přicházejí ve chvílích dějového vyvrcholení a alespoň mně osobně způsobují pokaždé brnění po celém těle a slzy v očích. A právě proto jsou a vždycky budou lepší než “dokonalé” triky mnoha moderních filmů.

Situace samozřejmě není tak černá,  jak ji zde vykresluji. Dost možná ze mě – fandy filmového Pána prstenů – jen mluví naštvanost na Petera Jacksona a jeho nedávný paskvil, který je symbolem syndromu dnešní doby: forma se snaží nahradit obsah. Je pravda, že pořád vznikají skvělé VFX snímky jako Edge of Tomorrow, nový Star Trek, Interstellar a další, kde je trikařina a její efekt zvládnut na výbornou. Přesto však už podle mého těmhle filmům v menší či větší míře něco chybí. Něco, co mělo originální Star Wars, Alien, Terminator, Blade Runner, Matrix, The Lord of the Rings, v poslední době snad jen Life of PI… no a pak i náš Jurassic Park. Kouzlo, které se s ubývajícími léty nevytrácí, které namísto toho zraje.

Kouzlo filmového snění plynoucího z dobře podaného, kvalitního příběhu podpořeného úžasným vizuálem, kde se hledí jak na celek tak na každý detail.

 

Jurassic Park50

jurassicpark15801


 Téma “Jak vznikal Jurassic Park”:

Díl 1: O nadčasových vizuálních efektech

Díl 2: Jak to začalo

Díl 3: Digitální revoluce

Díl 4: Natáčení

Díl 5: Jak postavit T-Rexe

Díl 6: Bestie na place

Díl 7: Velociraptoří oblek

Díl 8: Brachiosaurova hlava

Díl 9: Postprodukce

Chcete-li si přečíst další podobné články, zavítejte do rubriky Historie VFX.

Podobné články

Freelance filmař a CG grafik. Bývalý Cinematic Director ve Warhorse Studios. Milovník Pána prstenů a Jurského parku. Tvůrce VFXcz.