Druhé interview roku je pro VFXcz takovou malou premiérou – poprvé jsem totiž vyzpovídal trikařku! Trikové odvětví je možná z velké části zaplněné muži, rozhodně však v něm není nouze ani o nesmírně talentované příslušnice ženského pohlaví.  Jednou z nich je i Kate Gabriel. 

Možná jste její rozzářený úsměv někdy potkali na pražské akci Splash, pokud sledujete vizuální efekty blíže, určitě jste pak zaregistrovali některé reklamy i trailery, na nichž pracovala. V současné době se pohybuje na londýnské trikové scéně, kde sbírá cenné zkušenosti v reklamním oddělení studia MPC. O tom všem spolu v tomto interview mluvíme – a vy byste si ho rozhodně neměli nechat ujít.

---

Tvoje specializace je „Lighting TD“ a „3D Artist“. Můžeš prosím čtenářům popsat, co takové pozice obnáší v každodenním pracovním životě?

 Jinými slovy se jedná o 3D Generalistu. V každodenním životě to obnáší to, že musíš mít přehled o všech částech produkce a případně být připravený, že se kromě svícení budeš podílet i na všem okolo.

 

Jaká cesta tě vlastně dovedla k 3D a trikové tvorbě?

Dlouhá cesta, haha! Jako malá jsem si přála stát se jednou malířkou, nebo po mamce architektkou. Ta mě od malička brala s sebou na stavby, takže jsem věděla, co to obnáší a přišlo mi to jako zajímavá profese, hlavně ta část, když navrhuješ něco nového a můžeš k tomu využívat různé počítačové programy.

Tenkrát v 90tkách měla mamka na vizualizace koupený program nazývaný TrueSpace, ve kterém jsem si ve volném čase hrála. Mělo to spoustu barevných ikonek, a tak mě bavilo všechny zkoušet. Přebarvovat krychle a extrudovat mezi sebou různé objekty. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se budu 3D živit, tak bych mu nevěřila!

Pak se mi ale na střední TrueSpace hodil pro vizualizace vlastních návrhů. Studovala jsem SUPŠ na Žižkově v Praze obor Konstrukce tvorba nábytku, Design interiéru. Neskutečně mě bavilo přenést návrhy nakreslené tužkou na papíře do 3D a vidět konečnou podobu ze všech stran. Samozřejmě jsem nebyla jediná, kdo na střední používal 3D program k vizualizacím vlastní tvorby, dost tam frčelo Rhino a 3Ds Max.

Tehdy jsem se začala o 3D více zajímat, četla různá fóra, abych získala informace o 3D programech a zlepšila se. Na vysoké škole jsem přešla na XSI Softimage, což byl parádní program. Pořád mě mrzí, že už není podporovaný. Dnes pracuji hlavně v Houdini a Maye.

 

Dosáhla jsi bakalářského titulu v oboru interiérového designu a magistra v uměleckém oboru. Krom toho jsi studovala umění na britské Loughborough University. Když se podíváš zpětně na svoji profi dráhu, jak ti studium na škole pomohlo? Doporučila bys začínajícím studovat oborovou školu?

Já jsem určitě pro oborové školy. Když člověk ví, čemu se chce věnovat, měl by si za tím jít!

V mém případě, kdybych se mohla vrátit v čase, tak bych šla už po bakalářském studiu pracovat jako 3D Lighter do UK, nebo kamkoliv jinam. V té době už jsem za sebou měla pracovní zkušenost z Islandu, hlavně s Arnoldem, který teprve začínal, což bylo velké plus. Ale vzhledem k tomu, že moji rodiče oba chtěli, ať si dodělám magisterské studium, tak se mi moje vysněná kariéra o pár let vzdálila.

Nebyly to ale zase až tak špatné dva roky. Začala jsem při škole pracovat jako 3D freelancer do Finska a dostala jsem se k zajímavým projektům, bohužel jsem kvůli studiu nemohla pracovat na plný úvazek.

Zatím se mi nestalo v žádném studiu v UK, aby se mě někdo zeptal na titul, ale vím, že kamarádům to pomohlo získat pracovní víza do Kanady, tam se prý na to přihlíží.

Ukázka Kate interiérových vizualizací. 3D výtvor (nahoře) a reálná stavba (dole).

Svoji první studiovou pozici jsi získala na Islandu, kde ses podílela na projektu Legends of Valhalla Thor. Jaké to bylo, dělat na tak velkém animovaném díle? A co přesně jsi na něm dělala?

Legends of Valhalla – Thor, byla moje první zkušenost ve studiu a ve středně velké produkci. Pracovala jsem v CAOZu jako junior Lighter se senzační partou lidí z celého světa.

Nezapomenu na naše první review v kině, kdy jsem viděla svůj záběr poprvé na velkém plátně a uvědomila si, že moji práci uvidí miliony lidí. Pak už jsem nechtěla dělat nic jiného.

 

Na nějakou dobu ses pak přesunula do Finska do designové společnosti Mozo. Jak k tomu došlo a jaká se náplň tvé práce lišila od předchozí pozice?

Můj kamarád z Finska se mi ozval, že u nich ve firmě potřebují někoho, kdo by jejich produkty dokázal převést do 3D a pak vyrendrovat. Já se zrovna v té době dívala po nějakém jobu. Ze začátku jsem pro ně dělala hlavně obaly na telefony Nokia, ale pak i vizualizace interiérů pro různé firmy. Zatím, co předchozí pozice na Islandu byla zaměřená pouze na Lightning a precomp, v MOZO se jednalo o práci Generalisty.

 

Následovala perioda freelancingu, rovněž ve Finsku. Jaké to je, živit se na volné noze, na severu? Co důležitého ti tahle zkušenost dala? Zdá se, že máš ráda severské země?

Ano mám ráda Skandinávii, a doufám, že se tam znova jednou přesunu.

Být freelancerem je na jednu stranu strašně fajn, protože si manažerem svého času, ale práce mnohdy chodí nepravidelně, takže se pořád po něčem poohlížíš, někdy nevíš kam skočit, a jindy máš třeba měsíc volna. Myslím, že tohle je ale stejné ve všech zemích. Určitě tě to naučí hospodařit s penězi a s časem.

 

Pak už ses ovšem přesunula do samotné VFX metropole – Londýna. Jak se Londýn lišil od Islandu a Finska?

Londýn je úžasné město, které tě něčím překvapí každý den. Čas tu plyne mnohem rychleji a najednou jsi busy 24hodin denně, včetně víkendu, protože je tu kromě práce i milion různých zajímavých akcí. Zatím jsem v Londýně 3 roky a chci tu ještě pár let zůstat. Na Islandu a ve Finsku byl větší klid a možná o něco lepší vzduch.

 

Jak vzpomínáš na své působení ve studiu Blue Zoo? Které projekty sis zde zamilovala?

Blue Zoo je senzační studio. Když jsem se přesunula do UK, tak jsem v Londýně neznala vůbec nikoho a v Blue Zoo mě od začátku přijali jako část rodiny. Pracovala jsem tam rok a půl na televizním seriálu pro děti Digby Dragon. Všechny postavy ze seriálu mi přirostly k srdci.

Vždy byla radost vidět, jak vznikají ve studiu krátké animované filmy. Doteď se pokaždé těším, co od nich příště uvidím.

Můžeš prosím pohovořit o svém působení v London ACM SIGGRAPH Chapter a co přesně je tvá pozice zde?

London ACM SIGGRAPH Chapter je nezisková organizace složená z dobrovolníků pracujících ve VFX průmyslu v Londýně. Jsme místní pobočkou Association For Computing Machinery (ACM) a jejich Special Interest Groups for Computer Graphics (SIGGRAPH).

Každé město může mít svojí lokální ACM SIGGRAPH pobočku, pokud skupina splňuje určité podmínky a má 4 hlavní členy kteří jsou Chair, Vice Chair, Secretary a Treasurer, ti musí být členy pod ACM SIGGRAPH. Další pobočky máš třeba ve Vancouveru, Montrealu, NYC, Paříži, Mnichově atd.

London ACM SIGGRAPH Chapter byl založen v roce 2014 a od té doby jsme uspořádali přes 70 akcí od měsíčních meetupů, po několikadenní konference (Tech Talks), kde bylo přes 600 lidí. Já jsem se stala členem na podzim 2015 a následně jsem byla zvolena do funkce předsedy této organizace (Chair), už budu v této pozici skoro 2 roky.

Co konkrétně moje pozice obnáší – musím dohlížet na to, co se v organizaci děje. Svolávám pravidelné meetingy a vzhledem k tomu, že každý z nás pracuje v jiném VFX studiu a deadline máme každý jinak, ne vždy je nás plný počet na zorganizování určité akce. Musím mít přehled co se kde v jakém studiu zrovna děje, a kdo má čas. Musím shánět sponzory, protože veškeré naše akce jsou zadarmo a chceme to tak udržet i do budoucna!

Někdy je to hodně časově i stresově náročné skloubit s vlastní prací, ale dokud budeme mít i nadále pozitivní ohlasy tak nás to motivuje vytvářet nové a větší akce. Mimo jiné se zde potkáváš s lidmi, se kterými by ses jinak nikdy nesetkal.

Například se supervisory z Disney, když jsme měli event o Zootropolis, nebo když jsme pořádali screening „Kubo and the two strings“ a interview s produkční studia Laika Arianne Sutner a režisérem Travisem Knightem. Po skončení screeningu a jejich interview jsme si s ním přes hodinu povídali o tom, jak začal vlastní kariéru a co ho vedlo k vytvoření příběhu Kuba. Těším se, až od něj uvidíme Bumblebee a věřím, že dodá transformerům nový nádech.

Jinak pro všechny, kteří se náhodou octnou v Londýně, mrkněte na naše webovky london.siggraph.org – třeba budeme zrovna něco pořádat!

 

A když už jsme u konferencí – jsi známá i tím, že pomáháš v Praze organizovat workshop/ přednáškovou akci Splash. Jak tato spolupráce vznikla?

Spolupráce na Splashi vznikla asi 4 roky zpátky (čas letí pěkně rychle), kdy jsem měla pocit, že by se organizátorům hodila pomocná ruka.

Díky tomu, že jsem se přesunula do Londýna, tak jsem mohla kontaktovat různá studia s tím, že pokud by měli zájem, mohli by přijet na tuto konferenci prezentovat svoje studiové práce, nebo zde mít workshop, případně recruiting.

Myslím, že poslední dva ročníky, kdy je celá akce v angličtině, se to rozjelo pěkně. Přála bych Splashi, aby se jednou stal stejně velkým jako třeba FMX.

 

V současnosti působíš na pozici 3D Artist v reklamním oddělení firmy MPC. Zde jsi pomáhala například na nedávném „EDEKA Christmas“ Spotu – skvělá záležitost, gratuluju! Ukápla mi slza… S čím jsi na spotu pomáhala? A jaké to je, pracovat v tak velké firmě?

 V MPC Advertising už jsem skoro rok a půl. Pokud pracuješ ve velké firmě, tak máš šanci se dostat k zajímavým projektům. V loňském roce jsem pracovala třeba na Channel 4 idents, traileru pro Shadow of War, na klipu pro hudební skupinu Arcade fire, nebo právě na Edece, kde jsem byla jako Lighter.

 Byli jsme na Edece celkem velký team, protože zde bylo přes 900 záběrů. I když to bylo časově náročné a denně jsme odcházeli domů večer, někdy až kolem desáté a pracovali i několik víkendů v kuse, myslím, že každý z nás se snažil do toho dát svoje maximum. Nejspíš právě kvůli tomu příběhu a robotovi, kterého by chtěl mít každý doma.

 

Kromě toho všeho vytváříš i osobní projekty. Např. za svou práci „Bug Robots“ jsi byla Autodeskem odměněna titulem „Artist of the Month“ a zároveň nominována na „Artist of the Year“. Jak důležité, myslíš, jsou osobní projekty pro tvůrce?

Je důležité vytvářet vlastní práce, hlavně pokud začínáš. Ve studiích se na to hodně přihlíží, chtějí vidět vlastní iniciativu.

Například na univerzitách v UK, kde je 3D grafika jako obor, mají za úkol na konci jejich studia vytvořit krátký animovaný film libovolné tvorby v malých skupinkách. Jednak to všechny procvičí dodržet deadline, ale zároveň jim to pomůže získat ukázky do showreelu. Pokud je jejich filmeček zajímavý, tak mohou získat i různá ocenění. 

Co si představíš pod pojmem „úspěch“ ve VFX a CG odvětví?

Pro mě jsou úspěšní všichni, co se rozhodli i přes veškeré obtíže jít za svým snem a pracovat v oblasti, která je opravdu baví a naplňuje!

Popravdě většina mých kolegů či známých ve VFX nestudovali 3D, ale dělali úplně něco jiného, od kuchařů přes bankéře, po chemiky či designéry a sešli jsme se všichni “u jednoho stolu”. Vždycky je zajímavé slyšet jejich příběhy a jak se vlastně k CG dostali.

Možná proto je v našem průmyslu tak přátelská atmosféra, protože jsme každý odjinud, ale všichni děláme to, co nás baví!