Dunkirk – Double Negative ve víru praktických efektů

2 months ago by in VFX články Tagged: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

VFX experti Andrew Lockley a Andrew Jackson mají společnou jednu velmi důležitou věc – svoji fascinaci reálnými, v kameře zhotovenými efekty. Jackson tento přístup víc než úspěšně demonstroval na filmu Mad Max: Fury Road. Lockley zase téměř v každém filmu Christophera Nolana od dob Batman Begins. Dalo se tedy čekat, že když se tito dva supervizoři sešli na tvorbě válečného kolosu Dunkirk, jedničky a nuly rozhodně nebyly hlavním bodem jejich programu. Jak co největší část tohoto megalomanského díla natočit za použití reálných efektů, aby CG bylo skutečně jen berličkou pro nejnutnější případy, právě to byl úkol, který jim Nolan svěřil. A právě o tom je dnešní článek.

Celé natáčení muselo být pro filmaře obrovským dobrodružstvím. Zatímco jiné filmy většinou vezmou své herce do umělého kokpitu na greenscreen, Nolan a jeho tým od začátku věděli, že přesně tohle dělat nechtějí. Naopak, chtěli nějakým způsobem natočit jednotlivé bitevní scény přesně tam, kde se před těmi sedmasedmdesáti lety odehrály. Z tohoto odvážného rozhodnutí vzešlo několik postupů, které téměř vždy využívaly reálná letadla.

Letadla byla často reálná, přímo nad lokací – Double Negative se soustředili spíše na retuše a úpravy jejich částí

Letadla i letadýlka nad La Manche

Prvním způsobem bylo natáčení s RC modýlky. Ačkoliv nazývat je zdrobněle není namístě, často byly ve velikosti dospělého člověka. Filmaři museli v mnoha scénách spoléhat na to, že operátoři těchto mohutných modelů dokáží se stroji úspěšně vzlétnout (což prý není vůbec jednoduché a téměř polovina startů skončila kolizí), udržet nad nimi kontrolu skrz dálkové ovládání, zatímco se v helikoptéře blížili k natáčecí lokaci, patnáct minut letu od anglických břehů. Tam už napjatě čekali herci, kaskadéři, komparz, modely lodí a pyrotechnické efekty – a ti všichni spoléhali na to, že se RC modely neporouchají, nespadnou do moře a že jejich piloti dokáží v mohutném větru provést to, co po nich Nolan žádal. Nechtěl bych být v jejich kůži, zvlášť s vědomím, že film je natáčen na neuvěřitelně drahý IMAX materiál.

RC modely byly pořádně velké

To byl ale samozřejmě jenom začátek. Filmaři si pro některé z leteckých bitev obstarali i skutečná letadla Spitfire a Messerschmitt… a nemusím snad sáhodlouze popisovat, o jakou raritu se jedná a že takových strojů už dnes mnoho neexistuje. Všechna byla naštěstí v perfektním stavu a filmaři je  nechali nad kanálem La Manche zopakovat druhoválečné bitevní manévry. Ty si filmaři pečlivě nastudovali z dostupného archivního materiálu, posadili do kokpitů zkušené bojové piloty a zatímco klouzali po obloze, stíhali je na palubě moderních Aerostarů a natáčeli 70mm kamerami. Pokud jste tedy při sledování filmu žasli nad tím, jak mohou ty záběry vypadat tak neuvěřitelně reálně, tak vězte, že v tom žádný trik nebyl… ony většinou reálné byly.

Nolan nicméně chtěl do vzduchu dostat i samotné herce. Za tímto účelem nechal postavit speciální imitaci Spitfiru, zabudovanou do sovětského Yak-52. Ten měl oproti britskému stroji dvě místa pro piloty. Při natáčení seděl skutečný pilot vzadu, kde ho neviděla kamera. Ta byla mezitím namířena na herce sedícího na předním místě, který předstíral, že letadlo řídí. Filmaři na stroj přikurtovali mohutný rig s IMAX kamerou a všichni společně vzlétli. Tímto způsobem docílili efektních záběrů na tváře herců, na výjevy zpoza jejich ramen a z křídel letadla – to vše, zatímco opravdu klouzali nad mořskou hladinou. Vzhledem k tomu že jedna IMAX kamera může natáčet maximálně tři a půl minuty v kuse, museli to udělat opravdu hodněkrát.

Režisér Nolan sleduje start dvousedadlového Yak-52 , zakamuflovaného, aby vypadal jako Spitfire

Nechci samozřejmě nijak snižovat zásluhu DNegu, či naznačovat, že by ve filmu nebyly digitální efekty. Naopak, neviditelných retuší bylo mnoho. Například právě ve spoustě záběrů na tváře herců v kokpitu bylo potřeba digitálně nahrazovat ocasy letadel (protože to, že se jedná o Yak-52, bylo podle nich jasně poznat). Množství odrazů v zrcátkách a oknech bylo třeba předělat. Celá finální sekvence s přistáním na pláži pak vyžadovala umělé zastavení rotoru a dodání vysouvajících se kol. Najatý pilot sice během natáčení se strojem na pláži skutečně přistál, neustále mu však u toho běžel motor a kola měl vysunutá dlouho dopředu…

 

Reálná pláž, lodě a vytisklí vojáci

Samotná oblast pláže, kde se v roce 1940 shromáždili stahující se britští vojáci, byla samozřejmě natáčena přímo na místě, na okraji Dunkirku. Hlavní kameraman Hoyte von Hoytema byl schopen naplánovat záběry tak, aby soudobý Dunkirk vyžadoval co nejmenší porci úprav a věrohodně zachycoval svoji druhoválečnou podobu. Vedoucí výpravy Nathan Crowley a jeho tým se však přesto nevyhnuli masivním úpravám některých moderních domů, které od 40. let minulého století na místě vyrostly. Občas to znamenalo zakrýt celou budovu naaranžovanou dobovou fasádou. Teprve když vyčerpali všechny možnosti, jak moderní prvky zamaskovat, dali tvůrci záběry do studií Double Negative, aby se tam postarali o neviditelné CG úpravy.

I zbytek natáčení byl přehlídkou nesmírně vynalézavých technik, jak toho co nejvíce zachytit v kameře. Nolan měl k ruce zhruba tisíc stálých komparzistů. Ti si vždy pro konkrétní záběr někam stoupli a filmaři za ně pak nastavěli papírové cedule s vojáky. Ano, slyšíte správně, množství těch drobných postaviček bylo vytisklých a vystříhaných z desek tvrdého papíru. Tímto úžasně prostým způsobem byli schopni docílit dojmu mnohatisícových davů postávajících po celé délce pláže. I zde zasáhli DNeg se svými CG simulacemi jen tam, kde to bylo naprosto nezbytné – například v nízkých kamerových průletech a při scénách s nálety Messerschmittů. Modely digitálních vojáčků pak vznikaly pomocí fotogrammetrie, tedy extrapolací tvorbou modelů přímo z fotografií komparzistů.

Spousta vojáků na pláži Dunkirku bylo… z lepenky

Pokaždé, když se ve filmu potápí loď, šlo buď o reálný model stroje, ze kterého skákali reální kaskadéři, anebo o zmenšeninu, oboje natáčené buď na lokaci nebo ve velkých vodních nádržích ve studiích Universal v LA. Hodně zajímavou techniku zvolili tvůrci pro potopení nemocniční lodi v první části filmu. Nemohli si dovolit celý stroj ponořit pod hladinu, rozhodli se tedy akci natáčet ze dvou kamer, umístěných těsně vedle sebe. Zatímco jedna zabírala loď staticky, druhá se současně s tím pomalu spouštěla dolů, k vodní hladině. Z té první trikaři vzali záběry vody a okolí, zatímco z té druhé vyřízli loď, která díky kamerovému pohybu vypadala, že se potápí. V compositingu obě kamerová jetí složili dohromady, sešili záběry na vojáky padající do vody a doplnili scénu o nějaké ty postprodukční elementy.

A když říkám „postprodukční“, myslím tím samozřejmě reálné. Trikaři totiž měli nakázáno používat co nejvíce výbuchů, kouře, poletujících částeček atd. vzniklých přímo při natáčení. Materiálu měli naštěstí přehršel – pyrotechnici si na Dunkirku užili své a většina explozí, které uvidíte, je ze stlačeného plynu či skutečných výbušnin, jež tvůrci odpalovali přímo v blízkosti komparzu. Tyto pak lidé z DNeg vzali, vypreparovali z natočených snímků a vkládali do záběrů tam, kde bylo potřeba kompozici trochu povylepšit. CG simulací bylo prý skutečně jen minimum a autoři s nimi byli setsakra opatrní.

Filmaři často využívali reálné exploze stlačeného plynu a skutečných výbušnin

Nevím nevím, jestli by si tohle číslo mohl dovolit jiný soudobý filmař než Christopher Nolan. Důraz na reálnost natáčení, zdánlivě až přehnané bazírování na praktických efektech, drahé natáčecí techniky a o filmovém materiálu ani nemluvě… Dunkirk je skutečnou demonstrací toho, jak mohou moderní technologie posílit klasické postupy, tak, aby vzniklo vizuálně bezkonkurenční válečné dílo. A já smekám před studiem Double Negative, za to, jak úspěšně se s touhle výzvou dokázali poprat.

 

Komentář k filmu

Nemám toho mnoho, co bych řekl. Dunkirk je dílem Mistra filmaře a zachycuje neslavnou druhoválečnou událost tak věrohodně, jak je to jenom možné. Neuvěřitelná kombinace skvělého zvuku a syrového obrazu mě v průběhu celého filmu rozplácávala v sedačce a nutila mě si uvědomovat, jak nicotný je člověk proti té válečné mašinérii. Věřím, že přesně to byl Nolanův cíl.

Právě proto jsem ochoten mu odpustit jisté odosobnění a chlad, které jsem cítil už z Interstellaru a které v jistých částech filmu sálalo i z Dunkirku. Úžasných sekvencí plných praktických efektů na mě bylo občas možná až moc… a tak nějak jsem měl problém vnímat, že to, co se tam topí, jsou skuteční lidé. To naštěstí zachránil moc pěkný závěr, příjezd záchranné flotily a následná evakuace vojáků s nápaditě zakomponovaným projevem Winstona Churchilla. Není to můj nejoblíbenější film od Nolana, rozhodně to pro mě ale je jeden z nejlepších filmů roku.

Rozsáhlejší článek o tvorbě filmu Dunkirk můžete očekávat v knize Trikové filmy roku 2017, kterou chystám na leden / únor 2018!

Najatý pilot během natáčení se Spitfirem na pláži skutečně přistát

Letadlo Aerostar pronásleduje (a natáčí) reálné stroje Spitfire a Messerschmitt

 

Podobné články

Freelance filmař, trikař a grafik. Cinematic Director ve Warhorse Studios. Redaktor bývalého časopisu Pixel a tvůrce VFXcz.