Dokonalý pat: Krize VFX průmyslu

7 years ago by in VFX články Tagged: , , , , , , , , ,

Dnešnímu tématu jsem se na blogu chtěl nějakou dobu vyhýbat. Přeci jenom, umístit sem hned na začátku kontroverzní článek o tom, v jak neutěšeném stavu se průmysl nachází, jen těžko bych pravděpodobně čtenáře nadchnul pro to, aby se do něj také pokoušeli vstoupit. S blížícím se předáváním Oscarů jsem si však řekl, že přišel ten správný čas. Je potřeba si připomenout, co se v roce 2013 při udílení zlatých sošek událo a osvětlit tak i krizi, v níž se VFX tvorba zmítá.

Omluvte délku článku, toto je ale natolik důležité téma, že jsem ho chtěl rozebrat do větší hloubky.

Chcete-li tedy vědět, proč je triková tvorba v krizi, čtěte dál a sdílejte.


 

Iluze, že dnešní doba je zlatou érou vfx_oscars_demonstration_h_2013vizuálních efektů, je klamná.

Jistě, drtivá většina filmů, které se objeví v kinech po celém světě, jsou plné digitálních triků. Každý druhý hollywoodský trhák dnes přináší malou technologickou revoluci (naposledy např Gravity od Alfonse Cuaróna). Firmy po celém světě jsou zavaleny prací a trikoví umělci zase přesčasy. Z toho musí nutně plynout logický závěr – trikové odvětví prosperuje. Bohužel, opak je pravdou.

Pro člověka neznalého problematiky VFX mohla být protestní akce, během níž se množství profilových obrázků na Facebooku proměnilo v zářivě zelenou (symbol pro trikové zelené plátno), vůbec prvním momentem, kdy se o tomto průmyslu dozvěděl. Celá tato virální akce proběhla v únoru 2013, v reakci na sled několika konkrétních událostí, díky nimž míra trpělivosti trikových umělců přetekla. Vše se točilo okolo prestižního udílení cen Oscar a příkoří, které bylo způsobeno pracovníkům – v té době již zbankrotované – firmy Rhythm & Hues.

Bylo to 11. února 2013, kdy Rhythm & Hues, dlouholetí tvůrci špičkových vizuálních efektů, kteří se mimo jiné podíleli i na filmových sériích jako Pán prstenů, Harry Potter a Letopisy Narnie a kteří měli výsadní místo na poli tvorby digitálních charakterů, vyhlásili, že čelí bankrotu. Důvodem měly být obrovské finanční problémy způsobené z velké části tím, že studio nedostalo pořádně zaplaceno za film Life of Pi. Tedy za ten samý film, který měl být jejich mistrovskou prací. Dílo, jež představilo digitálního tygra jako jednoho z hlavních charakterů, tygra, který na trikovém poli způsobil malou revoluci a jehož miliony diváků po celém světě považovaly za reálné zvíře.

To vše přišlo po mnoha týdnech práce pro režiséra Ang Leeho, jehož ambiciózní vize dovedla trikové pracovníky až na pokraj sil, jen aby po dokončení filmu zjistili, že přišli o práci. A zatímco nikdo nehodlal jejich stížnosti vůbec řešit,  rozhodli se tito vzít události do vlastních rukou. Vydali se v pěti set členném průvodu před kalifornské centrum Dolby Theatre, kde se Oscary 2013 předávaly, a zde spustili protestní akci. Výsledkem byla kuriózní situace, během níž se velká filmová studia pokoušela vše ututlat, zatímco ve stejný moment se po internetových zpravodajstvích a sociálních mediích hnala vlna solidarity s ošizenými pracovníky.

To však byl teprve začátek. Když totiž Ang Lee přebíral cenu za nejlepší režii, o práci lidí z R&H se ve své řeči vůbec nezmínil. V dodatečném rozhovoru pro novináře se pak režisér svěřil, že ačkoliv ví, jak náročný je vývoj triků, byl by rád, kdyby mohly být o něco levnější. V ten moment se na něj samozřejmě snesla drtivá kritika celého trikového světa. „Life of Pi byl dokonalý příklad toho, co triky filmům přináší,“ psal na své facebookovém profilu Bruce Branit, držitel cen Emmy za práci na seriálech Star Trek. „Lidé říkali, že knihu nelze adaptovat, že nelze točit na oceánu a ještě mít živého tygra společně s hercem v jednom člunu. Vizuál filmu vznikl obrovskou měrou právě díky lidem z R&H. A za to si zasloužili alespoň zmínku režiséra. (…) Ani Ang, ani kameraman Claudio Miranda, však nepovažovali za nutné trikařům poděkovat. Děkovali všem – svým rodinám, svým právníkům, celému státu Taiwan, dokonce i lidem, kteří při natáčení dělali vlny v umělé nádrži. Nepoděkovali však těm, kteří vytvořili tygra a udělali z té nádrže oceán.“

Finální urážkou pak bylo, když na pódium vyšel sám Bill Westenhofer, trikový supervizor filmu a jedna z vůdčích osob v R&H. Společně se svým týmem měl přebrat sošku v kategorii Nejlepší filmové triky 2013. Jakmile se však pokusil objasnit, v jaké situaci se jeho firma – a potažmo i celý průmysl – nacházejí, jeho mikrofon byl ztlumen, a když se pokusil svůj protest zvýšeným hlasem oznámit i bez něj, přehlušila ho znělka uvádějící další část večera a celý tým byl z pódia vypoklonkován pryč. V tom momentě bylo dosaženo pomyslného vrcholu celé aféry a veškerý trikový svět se spojil v oprávněném protestu proti praktikám velkých filmových studií, která se naprosto nepokrytě a v přímém přenosu pokoušela vše utajit.

Celý “incident” hledejte na konci videa, všimněte si ale také, jak se Robert Downey Jr. snaží na začátku VFX umělců zastat, je však rovněž přerušen:

Celá tato aféra, kvůli níž ještě i teď, dva roky po únoru 2013, probíhají bouře na všech frontách filmového světa, je však pouhým vrcholem ledovce. Spory se sice vedou, trikové společnosti a spolky se pokoušejí najít řešení, všichni jsou si však najednou vědomi toho, že kdyby se vše řešilo dříve, nebyla by situace tak bezvýchodná. Bankrot Rhythm&Hues je důsledkem mnohaletých problémů, které přetrvávají v podstatě už od počátku éry digitálních efektů na přelomu 80. a 90. let minulého století. Problémů, které dělají z trikového průmyslu černou ovci filmového světa a které se v podstatě všechny sbíhají v jednom bodě – u samotných trikových pracovníků.

Takový běžný trikový pracovník je totiž člověk, který je zvyklý pracovat denně mnoho hodin, přes víkendy, a někdy dokonce ani neočekávat odměny za přesčasy. Je to člověk, který je po mnohaměsíčním zničujícím snažení spokojený, když vidí své jméno uvedené někde hluboko v závěrečných titulcích filmu, na kterém dělal. A ať už je to jakkoliv paradoxní, právě zde leží prvopočátek celé krize. To, že si trikoví tvůrci natolik zvykli, že jejich práce není doceňována stejně jako třeba práce herců či kameramanů. A to i přesto, že při tvorbě dnešních filmů hrají mnohdy stejně důležitou roli. Nezištná skromnost je jedna věc – a sebezničující skromnost, která škodí celému průmyslu, je věc druhá. Není divu, že se proti příkoří nebojuje, když si ho sami umělci ani neuvědomují.

 

Jakmile se pak dá dohromady větší imagemnožství takových pracovníků, kteří patřičně nedoceňují svoji vlastní práci, vzniká firma, která je typickou trikovou firmou dneška. Nedá se samozřejmě říct, že by VFX společnosti vedli neschopní lidé či lidé neznalí podnikání. Jakmile však tito vůdci firem vědí, že jejich zaměstnanci jsou schopni pracovat za otrockých podmínek, tak toho využijí. A to ať už se jedná o firmu vedenou vypočítavými businessmany, kteří o namáhavé práci trikaře nemají ponětí, nebo samotnými trikaři, jež své zaměstnance soudí podle sebe, a jelikož vědí, že sami by na dané práci dřeli až do úmoru, očekávají to samé i od svých lidí. No a filmová studia, pro něž jsou triky vytvářeny, se samozřejmě tomu, že VFX společnost bere zakázku pod cenou, nijak nebrání. Ti po nižší ceně skočí s radostí – a co víc, příště budou žádat cenu ještě nižší!

Triková studia se tak vlastní vinou dostávají už řadu let do začarovaného kruhu. Protože když se stane, že se objeví VFX společnost, která si uvědomuje své kvality a žádá za svou náročnou práci náležitou odměnu, tak (až na zajeté firmy) nezíská žádné zakázky. Filmová studia si už u svých trikových dodavatelů zvykla na nízké ceny, a tak se dvakrát nerozmýšlejí. Dají nabídku práce, a když se jim nelíbí cena, kterou si trikaři řeknou, místo smlouvání jdou prostě do jiné trikové společnosti, která už si tak vysokou částku neřekne. A zde se jasně projevuje další citelný problém VFX odvětví: jeho naprostá nejednotnost.

Zatímco se triková studia po celém světě předbíhají v tom, kdo dokáže jakou zakázku udělat lépe, dříve, levněji, v ostatních filmových odvětvích byla už dávno vytvořena rovnováha. Tu zaručují odbory k tomu předurčené, mezi nimiž je skvělým příkladem organizace IATSE. Jde o mezinárodní společnost pracovníků, jež už od 90. let 19. století obstarává dobré pracovní podmínky pro zaměstnance v různých odvětvích zábavního průmyslu, od umělců věnujících se tvorbě filmových rekvizit po zaměstnance divadel. Když tedy taková organizace existuje už přes 100 let pro ostatní oblasti filmové tvorby, jak je možné, že trikový průmysl není jejím členem nebo nemá svoji vlastní?

Důvodem je jednak zmíněná dlouholetá nečinnost trikových pracovníků. Nejde ale jen o to. Jde i o onu rovnováhu, které IATSE a organizace jí podobné nastolily. V dnešní době zkrátka nelze jít a žádat o zařazení zaměstnanců trikových firem do podobného programu, neboť pak by se celé rozložení sil nejen v Hollywoodu ale i po celém světě muselo změnit. Trikaři by museli dostávat více peněz a ty peníze by se musely vzít jiným zaměstnancům z jiných odvětví. Výsledkem by bylo, že by se ročně začalo dělat o několik velkorozpočtových filmů méně a na tom by logicky tratili všichni. A jak už to tak bývá, ten kdo chce o peníze příjít ze všeho nejméně, jsou ti, kteří jich mají ze všeho nejvíce – velká filmová studia.

Jenže pokud si chce trikový průmysl vyžádat změnu, aniž by chtěl vyjednávat s organizacemi jako IATSE, museli by se šéfové všech velkých trikových studií spojit a zajít za těmi, kdo vede současný Hollywood. Problém je, že tito vůdcové jsou zároveň hlavami těch několika velkých filmových studií (Paramount, Universal, 20th Century Fox, Sony atd), která jsou také největšími klienty trikových firem. Díky nim je v průmyslu práce. Díky nim triková studia běží, ať už s jakýmikoliv obtížemi. A bez nich by se celý filmový průmysl zhroutil. Kruh se uzavírá – patová situace je dokonalá.

Možná, že kdyby se vše řešilo už při zrodu těchto problémů a kdyby triková studia od počátku žádala přiměřeně velké ceny, kdyby každý jednotlivý trikový umělec chtěl přesně tolik, kolik mu náleží za jeho práci a byl by za své nároky ochoten bojovat, situace by teď byla jiná. Uplynulo rok od února 2013, od chvíle, kdy se firma Rhythm & Hues stala symbolem útlaku trikových studií. Internetových článků, virálních akcí, veřejných debat a zhrzených protestů od té doby následovalo ještě mnoho. VFX pracovníci začínají být pozvolna na svou práci hrdí, veřejnost začíná vnímat jejich problémy. Celkově se ale  nic nevyřešilo. Svět vizuálních efektů se dál potácí v krizi, unie je v nedohlednu, další studia zavírají pobočky a trikoví tvůrci si nemohou být jisti, že se příští den neocitnou bez práce.

Jistě, český trh je a vždy byl poměrně specifický, a ne vše zde funguje jako ve světě. Jen minimum studií se zde zaměřuje jen na VFX a snaží se čerpat peníze i z jiných oblastí grafické, reklamní a filmové tvorby. Bylo by však bláhové se domnívat, že se nás tato krize netýká. VFX práce jdou ze zahraničí a právě proto jsme i my součástí této situace a musíme ji řešit.

Abych však článek nekončil tak pesimistickou notou, je také nutné si uvědomit, že řešení je jasné – více lidí se musí dozvědět o krizi, v níž se průmysl nachází. Aby současný trend větších a kvalitnějších VFX filmů mohl pokračovat, musí být náležitě oceněni i ti, kdo VFX vytvářejí. A čím více lidí si to uvědomí, tím větší vznikne tlak na to, aby se poměry změnily. Tím lepší bude půda pro to, aby se trikoví tvůrci po celém světě semkli. Tím více budou hrdí na svou práci a… tím více budou po ostatních chtít, aby ji náležitě ocenili.

Nikdy nešlo jen o mačkání tlačítek – trikoví tvůrci jsou umělci, kteří vdechují život snům a fantaziím. A za to si zaslouží prostředí, které jim umožní dělat tu práci dobře.

No a pokud vás tato problematika zajímá více, rozhodně doporučuji tento dokument přímo od lidí z bývalého Rhythm&Hues…


 

Chcete o krizi VFX průmyslu vědět víc? Čtěte, co se událo na Oscarech roku 2014 anebo co o krizi říká zakladatel Digital Domain Scott Ross…

Freelance filmař a CG grafik. Bývalý Cinematic Director ve Warhorse Studios. Milovník Pána prstenů a Jurského parku. Tvůrce VFXcz.