Blade Runner 2049 – Digitální herečky a reálné miniatury

1 month ago by in VFX články Tagged: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Chris Stuckmann to ve své videorecenzi řekl moc pěkně: „Tenhle snímek je tím typem díla, které divákům připomíná, proč vlastně filmy existují a jakým způsobem dokáží transportovat do jiného světa. […] Občas jdu do kina a říkám si – kde jsou Mistři? Kde jsou noví Scorsesové, Spielbergové, či Hitchcockové? A pak si pustím filmy jako Sicario, Arrival, Enemy, Prisoners, Incendies… a nyní Blade Runner 2049. Denis Villeneuve je tím novým Mistrem.“ Až mi to při sledování vehnalo slzy do očí…

Jsem nesmírně rád za to, jakým způsobem se Denis Villeneuve popral s tvorbou sequelu, o kterém jsem si až do chvíle, než jsem usedl do kina, myslel, že vůbec není potřeba. Byl potřeba. Chtěl bych zde pogratulovat Rogeru Deakinsovi za jeho životní kameramanský výkon. Střihači Joe Walkerovi za to, jak spolu s režisérem hodili moderní trendy za hlavu a složili nesmírně podmanivé, pomalu dávkované tříhodinové dílo, které ani jednou nenudí. Ryanu Goslingovi a Harrisonovi Fordovi za to, že do temného futuristického světa zapadli, jako by s v něm narodili. Hansi Zimmerovi za monumentální hudbu (můžete si ji ke čtení pustit).

V neposlední řadě bych chtěl poděkovat tvůrcům triků, ať už těch vizuálních nebo speciálních, za to, jakým způsobem dokázali ty kamerové efekty složit s digitálními. Těší mě, že jsem se dočkal doby, kdy režiséři jako Christopher Nolan, Gareth Edwards či právě Denis Villeneuve vědí přesně, jak uchopit moderní technologie a podpořit je těmi klasickými.

Aby tenhle sequel navázal na průlomovou tradici původního Blade Runnera od Ridleyho Scotta, přispěchala na pomoc armáda studií v čele s Double Negative, MPC a Framestore. Tváří v tvář enormitě díla podpořilo tyto velikány v jejich VFX snahách ještě dalších pět společností: Atomic Fiction, BUF, Rodeo FX, Territory Studio a samozřejmě i čeští Universal Production Partners v čele s Viktorem Müllerem (jejich práci na BR2049 budu na webu VFXcz věnovat ještě patřičný prostor).

Detailně popisovat každičký element VFX prací na tomhle filmu by zabralo mnoho stránek. Rozhodl jsem se proto dnes zaměřit jen na tři konkrétní aspekty triků Blade Runner 2049 – jeden jasně viditelný a dva, které divákovi mohly snadno uniknout. Nebojte se však: na začátku roku 2018 se můžete těšit na druhý VFXcz sborník Trikové filmy roku (předchozí zde), v němž film dostane zasloužený prostor. 

Mistr při práci – Denis Villeneuve na place Blade Runner 2049

Holografická Joi

„Jak to jenom udělali?“ Tuhle otázku jsem po premiéře filmu zaznamenal nesčetněkrát. Efekt holografické Joi, produkt z dílny Wallace Corporation, kterou si hlavní hrdina K uchovává doma jako svou virtuální společnici, je jedním z těch, které na první pohled zaujmou. Jde především o neotřelost vzhledu poloprůhledné krásky (ztvárněné herečkou Anou de Armas), která se chvílemi zdá zcela reálná, jen aby se v příštím momentě rozsypala v holografickou skládanku. Villeneuve požadoval, aby tvorba triku co nejméně narušovala natáčení emocionálně náročných scén. Úkolu se zhostili lidé z Double Negative .

Všichni nyní nejspíš čekáte nějaký úžasný hack, jímž si filmaři pomohli. Žádný nebyl – tajemství tvorby Joi bylo prosté. Opakování. Spousta opakování, desítky jetí jednotlivých záběrů s de Armas a Ryanem Goslingem ve stísněných prostorách bytu a na střeše obytného bloku. Trikaři museli zachytit perfektní herecké jetí dle pokynů režiséra, zajistit dokonalé clean platy (záběry bez herečky) a do toho všeho capturovat hereckou akci pomocí tzv. videogrametrie (extrapolace 3D modelu a pohybů ze záběrů scény zachycených z několika úhlů).

Double Negative následně začali veškerý materiál skládat v postprodukci. Vzali herecké jetí, kdy de Armas a Gosling stáli na place spolu, vyretušovali z něj herečku pomocí clean platů, a pak ji do obrazu vsadili zpět, poloprůhlednou. Mezitím už probíhal náročný proces roto-tracku, během nějž vznikla 3D reprezentace hereččina těla. To animátoři ručně naanimovali, aby přesně kopírovalo její pohyby. Model využili k tvorbě tzv. „back shell“ tedy geometrie dutého vnitřku, jenž divák vidí pokaždé, když je Joi průhledná.

Vzhled holografického efektu byl prý tvrdým oříškem. V DNeg prošli desítkami návrhů, namalovali Joi v množství kostýmů a vymysleli záplavu stylizací, od rozostřené po pixelovanou. Villeneuve většinu z nich shodil ze stolu. Jeho cílem bylo, aby dívka působila zcela reálně – až do momentu, kdy se on rozhodne odhalit, že reálná není. Většinou ve chvíli, kdy za ní vysvitlo světlo či když se dala do pohybu. Režisér měl na jejím finálním vzhledu zásadní podíl, už proto, že tento element ovlivňoval vyprávění příběhu.

Stejným způsobem – tedy tvorbou roto modelu – postupovali i v dalších scénách. Například tam, kde se Joi mění šaty. Ty byly digitální, vzniklé na základě skenů herečky v příslušných kostýmech. CG šaty nasadili trikaři na rotoscopovaný model a v kompozici nalnuli přes natočenou herečku. Pomocí simulací pak animovali jejich změny. Také scéna v dešti na střeše domu K se natáčela několikrát – jednou ji herečka zahrála suchá, jednou mokrá. Samozřejmostí byl clean pass. Vynalézavým prolínáním jednotlivých vrstev Double Negative zobrazili, jak Joiin software začne reagovat na neznámý element a simulovat moknutí hologramu.

Nejnápaditější scénou byla však bezesporu ta, kdy si Joi najme prostitku Mariette (Mackenzie Davis), aby suplovala její tělo při milování s K. Výše popsaný postup platil i zde, jen aplikace byla náročnější. Šlo o sérii záběrů, které vždy zahrála nejdříve Mackenzie Davis a posléze Ana de Armas, zatímco se Gosling snažil opakovat neustále přesně to samé. Filmaři pak přímo při natáčení viděli na obrazovkách záběry nalnuté přes sebe a mohli tedy soudit, zda se herečky dostatečně překrývají. Točilo se v dosti stísněných podmínkách, takže motion control nepřipadal v úvahu. Bruce Hamme, který operoval dolly grip, byl však natolik zručný, že každé jednotlivé jetí bylo prý kamerovým pohybem identické. A Gosling? Tomu začali přezdívat Mr. Repeatable*…

V DNeg vytvořili roto-tracky pro obě herečky. Ve finále vlastně naanimovali třetí ženskou postavu, jakýsi mix mezi Joi a Mariette. Tu si mohli dovolit dle potřeby nalnout do záběrů a vytvořit tak onen zvláštní rozostřený efekt, kdy podoba jedné dívky chvílemi vystupuje z podoby té druhé a zase se slévá dohromady. Takže mi dovolte upravit předchozí výrok – tajemstvím Joiiny podoby bylo opakování… a spousta rotoscopingu.

Miniatury v duchu originálu

Nejenom Christopher Nolan bazíruje na tom, aby co nejvíc efektů vzniklo v kameře. Pokud má tu možnost, také Villeneuve raději sáhne po praktických tricích. Možná i z úcty k originálu a jeho úžasným miniaturám se tedy rozhodl oslovit lidi z novozélandské společnosti Weta Workshop, aby pro něj zhotovili reálné kulisy sci-fi megastruktur. Pokud jste měli při sledování filmu pocit, že některé ty pohledy na zachmuřené městské scenérie byly k nerozeznání od originálu z roku 1982, pak vězte, že byly zhotoveny podobnými postupy.

Design byl ovlivněn koncepty od futuristického návrháře Syda Meada (který dělal na původním filmu) a založen na architektuře brutalismu. Tvůrci z Weta Workshop si vyhradili osmnáctimetrové Avalon Studio, aby pod jeho vysokým stropem vytvořili několikametrové modely nejdůležitějších budov filmu. Naprostý prim přitom hrála megastruktura LAPD velitelství, která se ve studiu tyčila do výšky pěti metrů, obklopená dalšími 40 mohutnými „miniaturami“.

Na rozdíl od filmu z osmdesátých let, měli však autoři k dispozici technologické výdobytky. Díky nim mohli vymodelovat celý layout v Maye a posléze převést do Rhino 3D, jenž jim umožnil nechat automaticky vyřezat základní strukturu laserem do dřevovláknitých desek. Tyto desky připevnili na železné konstrukce, jež vše držely pohromadě.

Ve studiích Avalon vytvořili tvůrci z Weta přes 40 “miniatur” mnohdy vysokých i několik metrů

Pak přišel ten samý postup ruční práce, který používal tým supervizora Douglase Trumbulla před pětatřiceti lety. Lepení miniaturních platforem, kladení tisíců drobných potrubí, dodávání drobných parapetů a okenních rámů – a následné barvení, špinění a rozbíjení modelů, aby působily dezolátně. Vše bylo natáčeno DSLR kamerami na motion controlu a ve studiu zaplněném mlhou. A přestože moderní Blade Runner 2049 teoreticky žádné reálné miniatury nepotřeboval (lidé z DNeg a dalších VFX firem dokázali bez problému duplikovat vzhled původního díla jen v počítačích) přesto si dovolím tvrdit, že na výsledku je to poznat.

To samozřejmě neznamená, že městská prostředí v Blade Runner 2049 byla jen praktická. Naopak – každá reálná miniatura se dočkala digitálních doplňků a dokreslovaček. Třeba právě LAPD budova nakonec měla celé vrchní patro s přistávací plochou nahrazené CG modelem, aby lépe odráželo efekt nekonečného deště. DNeg pro film dodělávali na 120 budov, přičemž mezi nimi byly i slavné pyramidy Tyrell Corporation z původního filmu. Ty byly bohužel po Blackoutu zhaslé, zastíněné věžemi Wallace Towers, takže se ztratily všechny detaily, které 3D grafici pečlivě replikovali podle originálních kulis… Jeden z těch případů, kdy se VFX prostě musí podvolit příběhu.

Digitální Rachael

Digitální model mladé Sean Young vzniklý ve studiu MPC

Jelikož jsem si záměrně před návštěvou kina nezjišťoval o filmu žádné informace, digitální Rachael mě nesmírně překvapila. Respektive… seděl jsem tam, koukal na ni ostřížím zrakem a hlavou mi běželo „Je..? Není…?“ Na malý moment, než pronesla první slova, málem jsem uznal, že jde o reálnou herečku, nějakou hodně dobře vybranou dvojnici Sean Young. Bohužel, jakmile postava pronesla větu „Don’t you love me?“, dostavilo se lehké zklamání. Ne, trikaři ani s tímhle filmem ještě nedospěli do fáze, kdy by digitální herec při promluvě nebyl poznat. Ale jsou tak nesmírně blízko…

Filmaři přizvali na pomoc MPC, kteří mají rozsáhlé zkušenosti z tvorby CG Arnolda Schwarzeneggera pro Terminator: Genysis. Natáčení přitom bylo velmi podobné procesu, jenž trikaři volili pro milostnou scénu s Joi a Mariette.

 

Ve velké tajnosti, tak, aby fanoušci na nic nepřišli, dopravili filmaři Sean Young do Budapeště, kde se v rozlehlých ateliérech Korda Studios natáčely scény z vnitřku Wallace Towers. Young se pak skutečně postavila po boku Harrisona Forda a Jareda Leta a zahrála svoji roli. Nemohla být ale nakonec v záběrech použita, jelikož má být replika Rachael, kterou Wallace Deckartovi představí, stejně mladičká jako v původním filmu. V tu chvíli vstoupila na plac dublérka Loren Peta. Tu oblékli do stejného kostýmu a dali jí za úkol přesně zopakovat výkon Sean Young. Ve výsledku Peta sloužila jako Rachaelino tělo – zatímco tvář měla být vytvořena digitálně.

Tvorba digitálních herců se pomalu začíná přesouvat z oblasti pokusů a experimentů do dobře zajetých kolejí. Lidé z MPC šli na jistotu – při performance capture dali Young na obličej kamerový rig DI4D a zachytili tak herecký výkon její tváře ve 3D (ukázka technologie zde). Peta se podrobila podobnému procesu, hrála přitom s trackovacími tečkami na tváři, aby bylo neustále jasné, kde se nacházejí důležité body jejího obličeje. Trikaři následně obě herečky naskenovali na LightStagi. Tím vznikla dokonalá 3D reprezentace jejich těl a textur jejich kůže. Na LightStagi následoval ještě FACS proces, z něhož vznikla databanka obličejových výrazů. Jimi mohli v MPC pohánět naskenovaný digitální model. V tu chvíli už šlo „jen“ o to, jak všechna získaná data složit s natočenými záběry. Pokud máte o tento postup zájem, daleko více se mu věnuji v ebooku Trikové filmy roku 2016.

Nepředstavujte si to ale jako automatický proces. Autoři vyšli z hereckého výkonu reálné Young, jenž se pokusili zopakovat na omlazené digitální hlavě. Tu zhotovili zkombinováním hereččina skenu a podle fotoreferencí z původního filmu. Ani nejlepší roto-track na světě ale nedokáže vytvořit na digitálním modelu realistický herecký výkon. V MPC se klidně mohli pokusit frame po framu zreplikovat to, co viděli na tváři reálné Sean Young – a výsledek by přesto vypadal falešně. Od začátku bylo jasné, že stejně nakonec půjde o ruční práci.

Ta spočívala v kombinaci některých hereckých prvků Sean Young s některými prvky Loren Pety. Základem byl i zde roto-track těla stand-in herečky, na který byla nasazena CG hlava. Jak má pohyb hlavy vypadat, v tom už šlo lehce experimentovat. Animátoři v MPC okořenili digitální herecký výkon o drobné detaily, které pochytili z původního filmu – například o Rachaelin zvyk lehce naklánět hlavu a zvedat koutky úst. Ani v případě Blade Runner 2049 tedy neexistovalo nějaké zázračné automatické řešení. Vše bylo dílem několika talentovaných umělců, kteří ručně vystihli esenci hereckého výkonu Sean Young

A jelikož si drtivá většina diváctva digitální Rachael ani nevšimla, dá se s klidem říct, že byli tvůrci úspěšní. Ačkoliv tedy může můj tón znít negativně – nyní hluboce smekám před dalším kvalitním příspěvkem do portfolia tvorby digitálních herců…

Jako dublérka se do role postavy Rachael postavila herečka Loren Peta. Vše od ramen nahoru mělo být digitálně nahrazeno za mladou Sean Young…

Z důkladných LightStage skenů, kterým MPC podrobili samotnou Sean Young, získali tvůrci strukturu její lebky…

… kterou následně podle fotografických referencí z původního Blade Runnera proměnili v model 21leté herečky…

… vzali data z performance capture a ručně doanimovali její herecký výkon. Jelikož byla Loren Peta o něco svalnatější než mladá Young, lehounce tělo zeštihlovali.

 


Na filmu se podílelo i české studio UPP – konkrétně na tomto záběru digitálně upravovalo obsah nádob a rozhýbávalo umělé postavy…

Rozhovor s českým studiem UPP o jejich práci na Blade Runner 2049 čtěte zde!


O tricích filmu Blade Runner 2049 by se dalo povídat ještě velmi dlouho. Vůbec jsem například nezmínil práci Framestore, BUF, Atomic Fiction, Rodeo FX, Territory nebo Universal Production Partners.  Vězte však, že film na VFXcz dostane ještě dostatek prostoru – minimálně v chystané ročence Trikové filmy roku 2017…

Komentář k filmu tentokrát nebude. Jednak proto, že samotný úvod článku dobře zachycuje, co si o díle Denise Villeneuva myslím – a navíc jsme s webem Filmové skladiště zase jednou zasedli a vytvořili podcast, v němž jsme naše názory rozebrali do hloubky…

Podobné články

Freelance filmař, trikař a grafik. Cinematic Director ve Warhorse Studios. Redaktor bývalého časopisu Pixel a tvůrce VFXcz.