Annihilation – VFX na hraně snu a noční můry

2 months ago by in VFX články Tagged: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Film Ex Machina mě v roce 2014 nesmírně překvapil. Aniž bych to čekal, dostal jsem inteligentní, mistrně zrežírované sci-fi od tvůrce, který až do té doby figuroval pouze na postech scénáristy. Ne každému filmaři se podaří upoutat na sebe se svou prvotinou pozornost celého světa, Alexovi Garlandovi (napsal třeba 28 dní poté, Sunshine, Dredd) to však zaslouženě vyšlo.

 Ještě daleko větší překvapení však pro mě znamenala nominace filmu na VFX Oscara a jeho následná výhra. Byl jsem tenkrát skálopevně přesvědčen, že cenu získá Mad Max, volba Akademie mi tedy skutečně vyrazila dech. Samozřejmě, nechci zde naznačovat, že by si film ocenění nezasloužil. O výborné práci týmu supervizora Andrewa Whitehursta (Skyfall, Scott Pilgrim vs. the World, Spectre) ze studia Double Negative si ostatně můžete přečíst zde.

Jakmile pak Garland odhalil, že pro studio Paramount filmuje nové, velmi podobně laděné sci-fi, okamžitě měl moji pozornost. Starý tým byl zpátky, Whitehurst znovu na pozici overall supervizora, Rob Hardy za kamerou, scénář si opět napsal sám Garland (tentokrát podle knižní předlohy od Jeffa WanderMeera) a atmosferickou hudbu i tentokrát vytvořilo skladatelské duo Geoff Barrow a Ben Salisbury. Zkrátka a dobře, recept na úspěch.


 Od prvních momentů preprodukce bylo přitom zřejmé, že tohle bude – alespoň co se výpravnosti a vizuální komplexity týče – mnohem rozsáhlejší dílo než Ex Machina. Režisér a supervizor se už naštěstí dobře znali a jejich designová sezení tedy probíhala jako na drátkách. Během preprodukce se k nim pravidelně přidával kameraman Hardy a zároveň notně spoléhali na práci Martina Asburyho, který pro film vytvořil storyboardy. Ty byly klíčové, protože film z finančních důvodů neměl žádný previz (Paramount uvolnil relativně skromných 40 milionů dolarů). Společně navrhli vzhled nespočtu hlavních a vedlejších efektů, charakterů a jevů, které film zaplňují až po okraj. Nejdůležitějším z nich byl samozřejmě samotný Shimmer.

Režisér Alex Garland a Natalie Portman v roli Leny

The Shimmer

Podivná barvitá bariéra, která obklopuje hlavní hrdinky v průběhu téměř celého filmu, byla zkrátka designovým oříškem. Alex Garland prý ponoukal všechny zúčastněné tvůrce, dokonce i ty z ostatních VFX studií (DNegu pomáhali lidé z Nvizible, Milk a Union), aby nahazovali své vlastní nápady, jak by měla „bublina“ vypadat. Tvůrčí proces zabral mnoho měsíců, autoři se během něj inspirovali přírodními jevy jako perleťovými mraky či polární září, Gaudího organickou architekturou, mezi malíři si pak velmi oblíbili styl Williama Turnera. Ve výsledku (stejně jako to rádi dělají VFX tvůrci Marvel filmů) podlehli kouzlu fraktálních Mandelbulb efektů.

 V DNeg tento efekt zkoumali především proto, aby ho využili pro závěrečnou sekvenci v „doupěti“ mimozemského organismu. Bylo pak jenom logické, že se pokusili Shimmer zobrazit de facto jako součást tohoto aliena, působící podobným, neustále se měnícím a přelévajícím dojmem. Ve výsledku trikaři rozložili Mandelbulb efekt na 2D plochu, tu zprůhlednili a nasázeli několik stěn za sebe, každou s trochu jinou animací. Takto vznikl fyzický základ bariéry. Během tohoto procesu notně spoléhali na program Houdini.

 Trikaři dlouho zkoumali vzhled shaderů, jimž dali různé reflektivní a refraktivní vlastnosti a nabarvili je tak, aby vypadaly téměř jako olejová skvrna na vodě. V kombinaci s neustálým pohybem v několika úrovních hloubky vznikl fascinující efekt. Režisér a supervizor pak zvažovali, jak moc má být efekt patrný, když se hrdinky pohybují uvnitř Shimmeru. Nechtěli totiž, aby na sebe strhával pozornost ve chvílích, kdy má jít především o herecký výkon. V druhé polovině filmu tedy mnohokrát bariéru téměř kompletně zprůhlednili a pomáhali si jinými efekty. Například reálnými elementy refrakcí světla, které si za použití skleněných hranolů natočili ve studiu. Tyto barevné hry paprsků pak v compositingu opatrně sázeli do pozadí záběrů, aby nebyly příliš nápadné, aby však divákům neustále připomínaly, že hrdinky se nachází uvnitř mimozemského prostředí.

Útok medvěda

 Stejně jako v případě několika dalších mutovaných zvířat a organismů, které se ve filmu objeví, i v případě medvěda se jednalo o úzkou spolupráci studia Double Negative a SFX týmu Tristana Versluise. V DNegu nejprve zkoumali to, jak nestvůru vůbec zobrazit (přičemž v jednu chvíli se vůbec nemělo jedna o medvěda, nýbrž o divoké prase), nakonec však návrhář Peter Ocampo geniálně složil lidskou a medvědí lebku dohromady a na základě tohoto mixu dokončil zbytek nemocného a zbídačeného těla. Podle jeho návrhů pak SFX tvůrci vyrobili animatronický model, který byl využit v detailních záběrech při natáčení. V celcích pak odlehčený model hlavy připevnili na pěnový model medvěda, který si na sebe „oblékl“ loutkoherec.

 Trikaři tento pěnový model vyretušovali a nahradili ho v postprodukci za digitální. Jeho tvorbu vedla CG supervizorka Artemis Oikonomopoulou, jejíž tým vytvořil anatomicky přesnou soustavu kostí a svalů, která pak řídila simulace povislé kůže. V DNegu si hodně pohráli s tím, aby zvíře působilo zuboženě, aby bylo téměř politováníhodné. Animátoři například přidali drobné napadání na zadní nohu, tvůrci textur a shaderů zase nemocně působící pokožku a krvácející tkáň, digitální srst je mokrá a slepená. Osobně musím říct, že jsem dlouho neviděl děsivější filmové monstrum…

V detailních záběrech na medvěda se jednalo o praktický model, v celcích o CG charakter od DNegu

Kromě mutovaného medvěda se ve filmu objeví i albino-aligátor. Rovněž kombinace CG práce od DNegu a praktického modelu (viz obrázek) od týmu Tristana Versluise.

Zrcadlový alien

Annihilation je naplněný podivnými, znepokojujícími scénami. Finální setkání s mimozemským organismem, který zrcadlí hlavní hrdinku Lenu (Natalie Portman), je rozhodně jednou z těch, na které se nezapomíná. Vůbec prvním krokem, který filmaři podnikli, bylo vytvoření unikátní choreografie dvou ženských postav, během níž jedna kopíruje tu druhou. Choreografka Bobbi Jene Smith dlouhou dobu vytvářela sestavu pohybů, kterou pak pár měsíců před natáčením předvedla režisérovi. Ten dodnes v rozhovorech vzpomíná, jak fascinující zážitek byl sledovat dvě tanečnice předvádět poprvé to, co mělo být klíčovou příběhovou částí jeho vznikajícího filmu. I bez kostýmů a finálních efektů to prý byl úžasný zážitek.

Design aliena vznikl oproti ostatním prvkům filmu až překvapivě rychle. Konceptář Jonathan Opgenhaffen ho založil na vzhledu kykladských idolů, s tenkými končetinami a obličejem bez jakýchkoliv rysů a už jeho první designy byly schváleny. Jeho proporce pak trikaři přizpůsobili herečce Sonoye Mizuno, která si mimozemský organismus zahrála v motion capture obleku (mimochodem, Mizuno tančila i v tomhle klipu od Chemical Brothers). Společně s Natalie Portman se naučily choregorafii a předvedli ji na kamery. Trikaři se pak pokusili co nejdokonaleji převést to, co Mizuno „zatančila“ na place, na digitální charakter. Stejně jako v případě Ex Machina, ani zde režisér nechtěl vytvářet extra animace pro finální záběr – chtěl přesně to, co dostal při natáčení.

Herečka Sonoya Mizuno v motion capture obleku zahrála složitou choreografii představující aliena zrcadlícího Leniny pohyby:

Pro scény alienovy smrti na sobě herečka měla motion capture oblek s nainstalovanými LED světly – trikaři poté přidávali digitální oheň:


Komentář k filmu

S Annihilation mám několik problémů (některé logické díry, pár horších hereckých výkonů, občasná „špinavost“ VFX kompozic), i tak ho považuji za jeden z nejlepších sci-fi filmů poslední doby, na který jsem se okamžitě s chutí podíval znovu. Ano, nejedná se o dokonalé dílo, avšak kombinace hutné atmosféry, skvělého výkonu Natalie Portman, nápaditého vizuálu, psychedelické hudby a naprosto nezapomenutelných, děsivých scén, na mě skutečně zapůsobila. Kromě toho, příběh je otevřený různým výkladům – rozhodně tedy doporučuji i pro filmové diskuze s kamarády.

Vzhledem k tomu, že se Annihilation dočkal relativně skromného budgetu 40 milionů dolarů (studio Paramount se asi bálo, že je na diváctvo příliš chytrý), je výsledek, kterého trikaři z DNegu v dosáhli omezených podmínkách, skutečně ohromující. Jak již jsem řekl, film je přehlídkou nápaditých mutovaných organismů, podivných fyzikálních jevů a netradičních designových voleb a přestože to všechno občas zaskřípe v kompozici (příliš mnoho glow a lens flarů), celek je dle mého názoru úžasný a originální. Už jen proto bych Annihilation každému vřele doporučil…

A takhle jsme si o filmu povídali s kamarády z Filmového skladiště:

Podobné články

Freelance filmař, trikař a grafik. Bývalý Cinematic Director ve Warhorse Studios. Milovník Pána prstenů a Jurského parku. Tvůrce VFXcz.